Jmenuji se yan a jsem fotografcestovatel.

Kampung Baru, vesnice ve stínu Petronas Towers

Petronas Towers jsou na dosah ruky. Ale dostat se k nim tady z Kampung Baru, staré malajské enklávy v centru Kuala Lumpur, je snad nemožné. V cestě je vysoká betonová zeď s protihlukovou zábranou na vrchu. Za zdí šestiproudá dálnice a vodní kanál. Jako by to naleštěné město mrakodrapů ze skla a oceli a betonu chtělo ošuntělý Kampung Baru schovat a vymazat z paměti svou minulost.více

Mám rád podezřelé hraniční přechody

Sedím na lavičce křivě sbité z chlupatých nehoblovaných prken v chatrči u prašné silnice z udusané hlíny. Pod nízkou střechou z celtoviny je skoro stejné vedro jako přímo na poledním slunci venku, jen vzduch se tu ani nehne. Se mnou tu posedává asi deset nebo patnáct místních. Žvýkají betel a plivou rudě obarvené sliny, co vypadají jako krev, na zem chatrče.více

Pořád mě tu mají rádi II

Futruju se grilovaným kuřetem na nočním trhu před nádražím v Kanchanaburi. „Aroy may, je to dobrý?“ zeptá se mě z ničeho nic kolemjdoucí chlapík. „Aroy maak, moc dobrý,“ zvednu oči. více

Na Koh Mak není ani jeden 7-Eleven

Půjčuju si skútr. Thajka mi jen tak dá klíčky. „Až se budeš vracet na pevninu, přivez ho zpátky. Zaplatíš pak,“ říká. Je jí jedno, na jak dlouho skútr chci. Nezajímá ji, v kterém resortu bydlím. Nechce vidět můj pas. Nezeptá se ani na moje jméno.více

Vientiane, největší vesnice na světě

Říká se, že Vientiane je nejpohodovější hlavní město na světě. Kecy. Vientiane je vesnice. Možná v něm žije čtvrt milionu lidí, ale to z něj nedělá město.více

The Loop, den druhý: po krk v bahně

Přejedu most v Tha Lang. Pokračuju po náspu přes jezero. Tady je užší, jen tak akorát pro silnici. Stejně jako včera se dál klikatí mezi ostrůvky a hlubokými lesy mrtvých stromů ve vodě. Možná po deseti kilometrech se silnice začne nenápadně zvedat. Jezero zmizí. Štěrk přejde v červenou hlínu a ta se záhy změní v mazlavé lepivé červené bahno.více

The Loop, den první: zatopeným lesem na thajskou pláž v laoských horách

Kolem silnice pádí elektricky zelená rýžová pole. V modrém oparu se vznáší krasové útesy. Vodopády zelených lián padají až k asfaltu. Sem tam vesnice. Dřevěné domky na nohách. Častěji než auta potkávám na silnici volně pobíhající krávy a kozy. Tohle že je hlavní silnice na hranici s Vietnamem? více

Jak si v Laosu půjčit tu správnou motorku

Půjčovna motorek pár metrů od nábřeží v Tha Khek. Chci nějakou obyčejnou malou Hondu Dream nebo Wave za pár dolarů na den. Už jsem na nich toho projel hodně. Plánuju se vypravit na 500 km dlouhý okruh, kterému tu nikdo neřekne jinak než The Loop. Tedy Okruh. více

Tha Khek, klid a Mekong

Tha Khek. Město ve středním Laosu. Se svými 25 000 obyvateli sedmé největší v zemi. Na břehu Mekongu, na druhé straně Thajsko. Před lety mi připadal oproti liduprázdnému Savannakhetu jako velkoměsto. Tady na náměstí u řeky bylo živo. V ulicích byli lidé. Měli tu dva kruhové objezdy a semafor a dopravu.více

Nuda a prach v Savannakhet

„Tam se zastavil čas,“ znáte ten výraz. Bývají to jen takové řeči. Ale když jsem před deseti lety poprvé přijel do Savannakhet ve středním Laosu, měl jsem přesně ten pocit.více

Jak voní Isaan

Mám namířeno z Nong Khai k chrámu v Phu Tok. Tenhle lehce neuvážený výlet na motorce je můj první pořádný pohled na Isaan. V Thajsku jsem byl tolikrát, že to ani nespočítám. Dohromady určitě víc než rok. Ale Isaan, ten obrovský kus Thajska na severovýchodě, ten jsem zatím neviděl. No co, většina Thajců tu taky nikdy nebyla. více

Wat Phu Tok: tygři, kobry a závrať

„Wat Phu Tok je strašně daleko,“ vyděsí se Limanee, když si od ní V Nong Khai půjčuju motorku. „To nejde stihnout!“ Pak se trochu uklidní. „Možná budeš muset přespat v Beung Kan a vrátit se až zítra,“ zcela prakticky plánuje. „Kdyby něco, zavolej,“ dá mi ještě vizitku.více

Jsem podezřelý

„Proč překračujete hranici tady?“ ptá se mě rozmrzele indonéský celník v přístavu v Tarakan na Borneu, když mu podávám pas. Chystám se nalodit na trajekt do Malajsie. „Protože mám namířeno do Bruneje a pak letím z Kota Kinabalu na Filipíny,“ vysvětluju. Tváří se ještě nespokojeněji.více

S lodí, jež dováží prkna a krmení pro slepice

„Jen co naložíme, vyplujeme na Borneo, do Banjarmasin,“ říká mi Najib. Stojíme na můstku dřevěné nákladní lodi Asia Hero 9. Před námi dlouhá prázdná dřevěná paluba. Na přídi obrovským jeřáb. Najib je kapitán. „To bude tak za dva nebo tři týdny,“ přidá.více

Připoujte se, prosím – nebo jak chcete

Osamělý stolek v prázdné chodbě prázdného hotelu Maulana. Holka kolem dvaceti si píše moje jméno do ošoupaného školního sešitu. Na stránku nadepsanou datem odletu. Tím jsem si zabookoval letenku zpět na Ambon. „Mám zaplatit hned?“ ptám se. Pokrčí rameny a pomalu se usměje. „Jak chceš. Hned, zítra, před odletem na letišti.“ Přijde mě to na 350 000 rupií. 600 Kč.více

Dlouhá tradice muškátového zevlingu

Když vystupuju z lodi na ostrově Bandaneira, je tu na absolutní tropický zapadákov až nečekaně živo. Během pár dní ale zjistím, že takhle živo tu je, jen dokud v přístavu kotví trajekt. Hned co odpluje, čas začne plynout podezřele pomalu. Jako by se tu vše dělo ve slow-motion. Vlastně, jako by se tu nedělo vůbec nic. více

Gunung Api, pekelná hora

Loď z vydlabaného kmene jen-jen se převhrnout. Každá vlnka klidného moře je jak tsunami. Bojím se i dýchat. Chlapík co mu loď patří, sedí za mnou a nevzrušeně pádluje. Kolem lodí naložených muškátem. Kolem japonské rybářské lodi, co tu skupuje a mrazí tuňáky. Najmul jsem si ho za pár tisíc rupií, aby mě převezl od mola v přístavu na Bandaneira přes úžinu na Gunung Api, protější ostrov.více

Plavu si s delfíny a želvami

Říká se, že šnorchlování na Bandách je jako potápění kdekoli jinde. Nevím, nikdy jsem se nepotápěl. Ale když si nasadím jen brýle a šnorchl a strčím hlavu pod vodu, připadám si jak ve filmu od Jacques-Yves Cousteau.více

Na ostrovy koření pluju na zelí

Podle plavebního řádu mě čeká 14 hodin na trajektu Pelni z Ambonu na soustroví Banda. Na lístku mám napsáno ekonomi. Nejlevnější třída. V přístavu se nic jiného narychlo koupit nedalo. Jdu dolů do podpalubí a nahlížím dovnitř.více

Ambon Manise

Pilot třískne s letadlem o ranvej letiště v Ambonu na indonéských Molukách tak tvrdě, až mám strach, aby z něj něco neodpadlo. Dorolujeme k neužitečně velkému letišti. Nové, čisté a liduprázdné. Moderně se tu nevystupuje na plochu. Mají tu chobot přímo do terminálu. Jeden.více

Divoké vlny na Bali

Když jsem byl v Indonésii minule, do Kuty na Bali jsem ani nejel. Taky co tam? Chlastat pivo s Australany – něco jako s Brity v Praze – to mě vůbec nelákalo. Surfovat neumím. A nic jiného se tam dělat nedá. Pivo mě pořád nechutná. Ale před pár lety jsem viděl Divoké vlny. Animovaný dokumentární film o surfujících tučnácích. Surfování vypadalo jako zatracená legrace.více

Jak přežít Ramadán v Turecku: nacpěte se k prasknutí

„Islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoli však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži,“ říkal Atatürk. Nebo také: „Islám, tato absurdní teologie beduína bez morálky, je mršinou, která otravuje naše životy.“ Možná i proto je dnes Turecko evropštější, než byste si čekali.více

Jak přežít Ramadán v Jordánsku: po třech dnech mám sušenek až po krk

„V tomhle horku se nedá celý den nejíst a nepít,“ říkal Saleem, můj řidič někde v poušti Wadi Rum a rozbalil si oběd. „To by tu během Ramadánu všichni umřeli.“ Když jste místní, máte to snadné. Přes den si prostě zajdete na oběd domů. Zatáhnete závěsy, aby vás neviděli ani kolemjdoucí ani Aláh. Můžete se nafutrovat, jak chcete.více

Mojžíš a Ježíš, známá dvojka

Když se rozhlédnete z Řípu, krajina vypadá tak nějak přátelsky. Není ohromující ani nevýslovně nádherná. Je taková celkem obyčejná. Ale vypadá, že by to mohlo být bezva místo pro život. Praotci Čechovi se dá celkem rozumnět.více

Jak jsem plaval v Mrtvém moři

Zdá se mi, že v dálce se vysoko na nebi vznáší hory. Ne, nejsou to mraky. To jen další fata morgána. Odraz nebe od rozpáleného vzduchu v údolí. Ale jak jedu blíž, tahle fata morgána nemizí. Je to jako provokace. Vyprahlá poušť. Vedro. 40°C. A uprostřed té pustiny se z ničeho nic zjeví opravdová obrovská modrá voda.více

Hashima je na Google Streetview

Opuštěný ostrov deset kilometrů na jih od Nagasaki. Ještě před třiceti lety jedno z nejhustěji obydlených míst na světě. Na těch 560 m2 skály býval uhelný důl a a pětitisícové město. Dnes prázdné ohlodané betonové ruiny. Japonci znají ostrov spíš pod přezdívkou Gunkajima – Ostrov, co vypadá jako bitevní loď. Zbytek světa ho spíš zná jako padouchův ostrov ze Skyfall, posledního Jamese Bonda. (Ve skutečnosti se ale natáčelo v kulisách v Pinewood Studios nedaleko Londýna.) Tak ten si můžete prohlédnout na Google Streetview.více

Tři roky prázdnin

Poslední den v Bangkoku. Poslední den výletu. Je půlnoc a já sedím v hale na letišti Suvarnabhumi. Výstupní razítko thajské imigrace v pase. Čekám na letadlo, co mě odletí do Prahy. Připadám si jako by mi bylo zase deset let a tohle byl poslední den letních prázdnin.více

Občanská vodní válka na thajský nový rok

/ 3 komentáře

V horách někde mezi Phayao a Chiang Khong. Helma nepředpisově ne na hlavě ale na zadní sedačce motorky. To je v pořádku. Jedu nepředpisově rychle. Prolítnu vesnicí, jen pár dřevěných domků. Na jejím konci u silnice čeká banda rozesmátých Thajců a chystá se na mě chrstnout kýbl ledové vody. Dnes snad už po dvacáté. Blíží se Songkran, tradiční nový rok. Nejbouřlivější thajský svátek. Slaví se třídenní vodní bitvou po celém Thajsku. S nadšením, které hraničí s šílenstvím.více

Do nebes a výš!

/ 2 komentáře

Kolem mě měkce svítí stovky balónů. Pomalu se plní horkým vzduchem. Oranžové mihotavé světlo. Ještě před chvílí byl vzduch svěží a studený. Teď je horko a cítím hořící vosk a olej a napětí a očekávání. Najednou všechny balóny letí vzhůru. Několik set. Několik tisíc.více

Z Hsipaw do Namhsan přes hory a doly, po silnici nesilnici

Už skoro hodinu jedu do kopce. Po silnici vydlabané ve stěně hlubokého údolí – nalevo se střídá okousaná skála se stěnami z bláta, napravo je prázdno. Bez svodidla, široká na jedno auto a jednu motorku. Roztřískaná. Písek. Bahno. Štěrk. Hluboké díry plné vody. Žádný asfalt. Ten jsem viděl naposledy ráno v Hsipaw, kde cestu lemovali stromy a kukuřičná pole.více

Proč v Barmě nikdo nechce vaše dolary

Začne to už po cestě z letiště. Cena za taxík v dolarech. Řidič pečlivě zkoumá pětidolarovku, kterou jsem zaplatil. Jestli není špinavá, popsaná, přeložená. To se bude opakovat pokaždé, když budu platit v dolarech.více

Yangon Touchdown

Rolujeme po lesklé mokré ranveji k jedné ze čtyř bran miniaturního letiště. Nízké oranžové pozdně odpolední slunce, kolem betonové plochy čerstvě umytá elektricky zelená tráva. Yangon (dříve Rangún). Hlavní město Myanmaru (dříve Barmy).více

Bomby z Phonsavanu

Jako připomínka nedávné historie se podél pěsiny v trávě v pravidelných intervalech objevují betonové cihly s červeným a bílým pruhem. Říkají, že cesta byla vyčištěna od nevybuchlé munice. Dole pod kopcem cedule upozorňuje, že mimo pěšiny byla krajina od nevybuchlých bomb vyčištěna jen „pohledem“. Tedy že byly jen sesbírány ty z povrchu. Ty, které byly vidět. Centimetr pod zemí může být cokoliv.více

Laos je větší zapadákov než severní Grónsko

Alespoň to mi tvrdil kamarád před mou první cestou do Laosu. Sám tam nikdy nebyl. Moc se mi to nezdálo. Moc se mi to nezdálo ani po té první cestě. Jih země byl sice ospalý, ale ne pustý a prázdný. Stejně tak hlavní město Vientiane. Nebo Luang Prabang. A pak jsem se o dva roky později vypravil přes hory na severu po Dálnici 1.více

Yuany za yeny u veksláka v čínské bance

Před vchodem do banky mě odchytí Číňan kolem padesáti. V obnošeným saku typicky čínsky neurčitě nevýrazné barvy. V jedné ruce kalkulačku a v druhé štos čínských yuanů. Povzbudivě a přitom nejistě se na mě usmívá. Moc se mi do toho nechce. Ani pořádně nevím, jaký je kurz. A navíc stojím před bankou. Zavrtím hlavou a jdu dovnitř…více

Velmi socialistické Qingdao

Na horizontu stoupají z moře sloupy černého dýmu. Z komínů obřích nákladních lodí, vodních hradů z kontejnerů. Odtud nejsou vidět. Před hodinu jsme je míjeli. Teď se trajekt z japonského Shimonoseki opatrně protahuje kolem mol a jeřábů nákladního přístavu. K malinkému osobnímu terminálu schovanému mezi skladišti v průmyslové zóně. Qingdao v Číně.více

Rozmáznutá krajina za okénkem Shinkansenu

Akcelerace. Ujíždějící krajina se mění ve rozmáznutou šmouhu. Seká jí čerň tunelů. Jako byste zatraceně rychle jeli kolem obřího čárového kódu. I přesto, že svištíme kolem 300 km/h je jízda stejně měkká a tichá. Jako modrá plyš sedačky, na které sedím. Jsem v Shinkansenu, japonském rychlovlaku. V nejnovějším a nejrychlejším modelu N700.více

Japonské stroje

V Japonsku jsou všude. Září v ulicích velkoměst a lákají k sobě kolemjdoucí. Osaměle postávají v zapadlých vesnicích na zapadlých ostrovech. Ztraceně vyčkávají v lesích a na loukách. Zevlují i na lodích a ve vlacích. Celkem jich je pět a půl milionu. Víc než obyvatel Slovenska. Ročně do nich Japonci nahází pět bilionů yenů. Jeden bilion korun.více

V Osace se prý přechází i na červenou!

/ 1 komentář

„V Osace se prý přechází i na červenou!“ divila se Chihiro, jedna z postav japonského animovaného seriálu Azumanga Daio. „Počkej až dorazíš do Osaky. Lidi jsou tam irachi. Netrpěliví, nedočkaví. Dokonce mají vedle semaforů odpočet, kdy padne zelená!“ smál se Jun z Tokia. Semafory a přecházení na červenou v Osace Japonce odjinud fascinují.více

Nemůžete jet do Japonska a nenavštívit Kjóto

Nemůžete jet do Paříže a nevidět Eiffelovku. Nemůžete jet do Indie a nevidět Taj Mahal. Nemůžete jet do New Yorku a nevidět Sochu svobody. Nemůžete jet do Londýna a nevidět Big Ben. A nemůžete jet do Japonska a nenavštívit Kjóto.více

Pozor, srnky kopou a koušou

Nemáte-li nic k jídlu, srnky si vás ani nevšimnou. Ale vytáhněte shika sembei, speciální crackery z rýžových otrub, a obklopí vás jich víc než byste chtěli. Natahují krky a pokyvují hlavou. Říká se, že se po japonsku uctivě klaní. Ale nenechte se obalamutit. Jsou to zákeřné bestie.více

V poledne u obřího žraloka

Poledne. Venku skoro tma. Od rána prší. A tak jsem v osackém akváriu. Touhle dobou ve všední den je tu jen pár párů na rande, pár rodin s dětmi. Tučňáci a tuňáci a několikametroví rejnoci. A místní superstar – obří žralok velrybí. Dokonce se na něm vozí hejno ryb, přesně jak sliboval obrázek na vstupence.více

Takoyaki tabetai!

Osaka je známá přecházením na červenou, přátelskými lidmi a jídlem. Však se také v Japonsku říká: „Strojte a klaňte se do zemdlení v Kjótu, krmte se k prasknutí v Osace.“ A stejně jako její obyvatelé nejsou nafrnění jako ti ze sousedního Kjóta, není nafrněná ani její kuchyně. Okonomiyaki a kushikatsu. Ale hlavně takoyaki.více

Dokud nebudu mít na prstech varhánky

Ležím v bazénu horké minerálky. Výhled přes útesy na moře. Za mnou kopce pokryté lesy. Onsen Hirauchi-kaichu – horké prameny na jihu Yakushimy. Tři bazénky vysekané v kameni. Přístupné jen pár hodin denně při odlivu. Jindy jsou pod hladinou moře.více

Sakurajima není přátelská sousedská sopka

„Chceš si půjčit kolo? Kolem sopky to trvá čtyři hodiny,“ navrhuje mi holka na recepci v hostelu pod Sakurajimou. Čtyři hodiny, to zní docela dobře. Že bych si ho půjčil? „Ale na druhé straně padá popílek, budeš celej černej,“ varuje mě. „Tak to raději bez kola,“ rozmýšlím si to. Usměje a pokývne hlavou. Jako by to předem věděla.více

Princezna Mononoke ze zakletého mechového lesa

Na Yakushimu se jezdí kvůli „Velkému stromu“. Zábavnější, zajímavější – a míň namáhavý – je výlet do Shiratani Unsuikyo. Rokle s pohádkovým lesem, v kterém Oga Kazuo, vrchní ilustrátor studia Ghibli, strávil spoustu času skicováním při práci na slavném animovaném filmu Princezna Mononoke. Vážně to tu vypadá jako v zakletém lese.více

Kolik tisíc letokruhů Jomonsugi má?

Yakushima. Ostrov šedesát km přes moře na jih od Kyushu. Celý přikrytý jedním velkým lesem. Pár skoro dvoutisícovek. Spousta deště. Nejmokřejší místo v Japonsku. Dokonce jedno z nejmokřejších na světě. „Prší tu 35 dní z měsíce,“ říkají místní. Ve skutečnosti jen polovina dní v roce, ale prší tu opravdu hodně. Na pobřeží čtyři metry ročně, v horách osm až deset.více

Sopka Aso, kopec z rýže, síra ve vzduchu

Vlak po cestě z Kumamoto dvakrát změní směr. Jedeme vpřed–couváme–jedeme vpřed. Stoupáme po strmé stěně kráteru Aso. Turistická mapa, kterou jsem dostal na nádraží, hrdě hlásá, že s 18 km z východu na západ, 24 km ze severu na jih a obvodem přes 120 km je Aso největší kráter na světě. A že vzniknul před sto tisíci lety po propadu obrovské sopky.více

Rackové v letu mi zobou z ruky

„Rychle! Pojď,“ táhne mě Eri ven na palubu. „Kamome!“ ukazuje na hejno křičících racků. Létají tak blízko. Když natáhnu ruku, možná se jich dotknu? A co když se jich dotknu? Eri vytahuje pikslu Jagarika. Jestlipak budou zobat z ruky? Ale moc se jim nechce. Lámu tyčinku a házím ji do prolétajícího hejna. Ptáci za letu chytají drobky. Do vody žádné nespadnou.více

Gunkanjima: železobeton rozkousaný slaným větrem

/ 4 komentáře

Studený vítr. Šedé ranní světlo. Kovová hladina, dlouhé vlny. V dálce pluje černý stín. Ostrov, který Japonci znají pod přezdívkou Gunkanjima – Ostrov, co vypadá jako loď. Ne pod jeho pravým jménem Hashima. Říká se, že za druhé světové války si ho s lodí spletla posádka americké ponorky a torpédovala ho. Prázdné řítící se budovy, místo oken černé díry. Železobeton rozkousaný slaným větrem. Uhelný důl. Opuštěný přes třicet let.více

Atomovka, zatraceně pomalé tramvaje a piškotová buchta

Nagasaki je pěkné město. Na kopcích. U moře. První z japonských přístavů, který se otevřel cizincům poté, co v něm v polovině šestnáctého století přistála zbloudilá čínská loď s portugalskými dobrodruhy na palubě. Další následovali. Mezi nimi i sv. Francis Xavier, který zkonvertoval místního vládce ke křesťanství.více

Fukuoka ukrývá aztécké ruiny

Tenjin – nákupní čtvrť a centrum Fukuoky – je anonymní sklo a beton. Stejně jako centrum libovolného japonského moderního města. Jdu směrem k řece. Projdu nenápadnou, také skleněnou budovou do parku na druhé straně. Černé krákání vran. Mrholí. Fouká. Přesto se mraky na nebi z aluminia vůbec nepohybují. Mokrá tráva mi čmárá po botách. Když se otočím, budova je pryč. Vidím jen ruinu aztécké pyramidy, kterou požírá džungle.více

Na večeři jdi někam jinam

/ 2 komentáře

Kdykoliv jsem řekl v Japonsku „Fukuoka“, dostalo se mi odpovědi „ramen“. Žluté čínské nudle v polévce, do kterých jsou všichni Japonci blázni. Ve Fukuoce v typickém hustém bílém vývaru z vepřových kostí. Tonkotsu ramen. Můžete si je dát v jedné ze stovek restaurací. Nebo pro Japonsko exoticky v yatai – stáncích na ulici, které otvírají jen v noci.více

Červená torii na modrých vlnách

Nedaleko Hirošimy, na ostrově Miyajima, je Plovoucí torii. Jeden z tří nejlepších pohledů v Japonsku. Alespoň podle seznamu, který sestavil japonský učenec Hayashi Razan v polovině sedmnáctého století. A který převzalo japonské ministerstvo turismu.více

Turistů víc než v Kjótu

Hiroshima. První ze dvou měst, na které Spojené státy hodily atomovku. Dnes vypadá jako obyčejné japonské město. Je placatá. A vynechám-li místní specialitu hiroshimayaki ne moc zajímavá. A přesto tu potkáte snad víc turistů než v Kjótu.více

Yakuza z Shin Sekai

Shin Sekai a pár ulic na jih od něj, za kolejemi nadzemky. Prý nejnebezpečnější místo v Japonsku. Mnoho obyvatel Osaky vám řekne, že by tam nikdy nevkročili. Průvodce varuje turisty, aby si dávali pozor. Ale když tahle čtvrť v roce 1912 tady na jihu města vyrostla, byla to zářná budoucnost. Shin Sekai. Nový svět.více

Rozkvetlá fronta
se bude stáčet k severovýchodu

„Kvetoucí sakury? Říká se, že park v Shinjuku je nejlepší. Ale já mám raději Ueno. Počítej s tím, že o víkendu tam bude spousta lidí,“ doporučoval mi Jun parky v Tokiu. „Taky spousta opilých lidí,“ rozesmál se nakonec. Měl pravdu. Park v Ueno je plný lidí. Dokonce už před polednem. Parkem proudí lidé, fotí květy a fotí se s květy. Zem je zakrytá modrými plastovými plachtami. Každé místo, kde s dá rozložit deka, každé místo, kde se dá sednout, je zabrané.více

Červené spodní prádlo ve zpomaleném Tokiu

/ 1 komentář

Obchody s oblečením. Kabelkami. Klobouky. Boty. Spodním prádlem. Ne, nejsem v Harajuku. I když se tak Sugamu někdy přezdívá. Oproti Harajuku tu nefrčí boty na podpatku. Ani gothic lolita make-up. Nebo růžové a zelené vlasy. Vlasy jsou tu šedé. Sugamu se přezdívá Obaachan no Harajuku. Harajuku pro babičky.více

V Tsukiji řežou tuňáky na cirkulárce

Úzké uličky. Šestnáct set stánků. Mokrá podlaha. Kontejnery s ledem. Chvíli nedáváte pozor a div vás nepřejede ještěrka. Holé zářivky. Holé žárovky. Brzo ráno. Před východem slunce. Zívání, kafe, cigára. Holínky a gumové zástěry. Zima. A ryby. Tuny ryb.více

Akihabara: elektrické město a centrála otaku

/ 1 komentář

Japonka, ani ne dvacet. V černých šatech s bílou krajkovou zástěrou. Ve vlasech čelenka s růžovýma kočičíma ušima. Podá mi letáček a ukloní se. Pár slov japonsky, kterým nerozumím. Nepřirozeně vysokým hlasem, jako by byla postavou z japonského animovaného seriálu. Jdu dál ulicí. Bílý šum kovově rachotící pachinko herny. Postávající zevlouni u stánku s tureckým kebabem. Sklánějící se hrozen lidí nad bednami s mangou z druhé ruky na chodníku. Počítače, herní konzole, roboti, foťáky, gadgety.více

Metro v Tokiu je spousta legrace

/ 4 komentáře

Jeden pohled na orientační plán tokijské podzemky a vím, že to nebude žádná legrace. A zároveň že to bude spousta legrace. Jako nudle v misce polévky se na něm vinou linky Tokijského metra a Metra Toei. Mezi nimi se nenápadně proplétají tenké čáry znázorňující trasy navazujících příměstských vlaků, Japonských železnic, soukromých železnic, tramvaje a jednokolejky.více

Vyhřívaná záchodová prkýnka

/ 1 komentář

Nejenže v Japonsku mluví semafory a parky, mají tu záchody s vyhřívanými prkýnky. Lepší modely dokonce umí prkýnko samy i zvedat a sklápět. Všechny modely ovšem mají bidet, co na stisknutí čudlíku vyjede z pod prkýnka.více

Hibernován na Nostromu

Teplo. Ticho. Měkký koberec. Tlumené osvětlení. Dvě řady kapsulí nad sebou po každé straně. Mezi nimi ulička dva metry široká. Už nejsem v Tokyu. Jsem na vesmírné lodi Nostromo. Z každého temného kouta na mě může vyskočit Vetřelec.více

Yokoso! Japan

Po Tokiu neběhá rozzuřená Godzilla a neokusuje mrakodrapy. Vše ostatní, co jste kdy o Japonsku slyšeli, je pravděpodobně pravda. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si představoval. To se mi zatím nikde jinde nestalo. I když možná je to tím, že jsem přečetl moc mangy viděl moc japonského anime.více

Mohu vidět vaši zpáteční letenku?

Na displeji červeně svítí 13,1 kg. Můj batoh na pásu check-in přepážky na letišti v Bangkoku. Let do Japonska, s přestupem v Taipei. Můj pas v ruce Thajky za pultíkem. Ale místo očekávaného úsměvu vidím kamennou tvář. Místo obvyklého „Okénko nebo ulička?“ slyším „Mohu vidět vaši zpáteční letenku?“více

Červené košile pochodují Bangkokem

/ 2 komentáře

Vedle mě stojí mávají pokřikují poskakují dvě Thajky. Kolem dvaceti. Jedna má na tváři nálepku s červeným srdcem, jedním ze symbolů červené kampaně. „khoothoot kha, promiňte“, usměje se na mě a dostanu stejnou. Nálepku. Na triko. Takže už taky demonstruju za Thaksinovu miliardu.více

Vraťte Thaksinovi jeho nakradené miliardy, požadují Červené košile

/ 1 komentář

Před pár dny začali po Bangkoku jezdit Červené košile. Na pickupech a motorkách, v červených taxících. Mávají vlajkami a transparenty, povykují s megafony. V rukou podlouhlé balónky. Když jimi mávají, jako by hrozili červenými obušky. A je to v Thajsku a tak je to jak párty, ale na druhou stranu jde z Červených trochu strach. Demonstrují za Thaksina, bývalého thajského premiéra. Prý za demokracii a proti diktátorství.více

Zápisky z Červené demonstrace

Červené košile začali dávat krev. Aby jí mohli rozlít u vchodu Úřadu vlády. A zdá se, že stejně jako s Pochodem miliónu přišli s nesmyslným cílem. Hodlají nabrat a rozlít tisíc litrů. Je to khmerský černokněžnický rituál, kterým proklejí současnou vládní kliku. Opravdu jsou tohle lidé, kteří by vedli zemi, kdyby premiér nakonec odstoupil a rozpustil vládu?více

O Thaksinovi pro ty, kteří o thajské politice moc neví

Všechno to začalo, když mediální magnát a miliardář Thaksin vyhrál ve volbách 2001 absolutní většinu. Thajsko se těžko vzpamatovávalo z finanční krize konce devadesátek a Thaksin přišel s politikou, která byla sympatická oběma nejpostiženějším skupinám – tj. velkým firmám i chudým farmářům. Hned si za to také vysloužil nálepku „populista“. Jenže kupodivu vše, co během předvolební kampaně slíbil, za své vlády splnil.více

Tričko pro thajskou přítelkyni

/ 3 komentáře

„Když spolu jdeme po ulici, všichni si myslí, že jsem tvá thajská ‚přítelkyně‘,“ stěžovala si Eri, má japonská spolužačka. „To je fakt… Ha! Udělám tričko s nápisem ‚khonyipun‘ (Japonka)!“ A tak jsem ho udělal. I když je prý trochu otaku. Což je zcela v pořádku. Eri se přiznala, že je sama také trochu otaku a doma má knihovnu plnou mangy (^_~)více

Stejně by sis rozbil hubu II

Prohlížím si černou Hondu v Kanchanaburi. Hodlám si jí půjčit na výlet k vodopádu a k muzeu v Hellfire Pass. Je to ta samá, kterou Sigi před půl rokem úspěšně položil. Majitel půjčovny na odřenou nádrž skutečně za těch pět set bátů, které si za škody řekl, koupil samolepku. A pak jí křivě nalepil, takže zpod ní na kraji vyčuhuje lak odřený až na kov.více

Sukhothai nic moc

Byl jsem v Thajsku mnohokrát. Ale až dodnes jsem neviděl Sukhothai. Něco jako jezdit deset let do Česka a nevidět Karlštejn. Ostatní cizinci mi často tvrdili, že Sukhothai je úžasná, nutno vidět. Kecy. Ayuthaya je mnohem zábavnější.více

Teď máme v Mae Hong Son KFC!

Jsem vůbec v Thajsku? Chrámy tu vypadají, jak kdyby je sem někdo propašoval spolu s nákladem pilulek meta-amfetaminů přes děravou hranici z nedaleké Barmy. Domy tu mají střechy lemované ornamenty vystříhanými z plechu, jak když se párkrát zakousnete nůžkami do poskládaného papíru. Ani tváře lidí tu nevypadají thajsky.více

Do nebes!

Thajci mají k vodě speciální vztah. Města jsou rozsekaná protkaná vodními kanály. V období dešťů je voda všude. I Bangkok bývá každý rok zaplaven. Na venkově mají plovoucí trhy, kam se dostanete jenom lodí. Nakonec i slovo pro řeku je speciální. Meenáam. Tedy Matka vod.více

Zítra přiletí mS

Zítra večer za mnou do Thajska přiletí na dvoutýdenní návštěvu mS. Tak snad nezabloudí na letišti a zvládne nastoupit na správný autobus a pak podle mapky dojít do kavárny, kde budu čekat. Snad dorazí se zavazadlem rozumných rozměrů a váhy, ne jako když jezdí do Itálie. A snad se jí tu bude líbit.více

Déšť na severním terminálu

Jako by někdo otevřel a pustil ke mně hluk ulice a vůni smažené rýže, kafe a mokrého asfaltu. Jen o tom ještě nevím. Zatím si myslím, že se mi to jen zdá. Ještě spím. „You you you! Morchit! Bangkok!“ budí mě usmívající se hlava ve dveřích.více

Můžete dělat v práci zvuky?

Někdo dostává stravenky. Jinému firma platí výuku jazyků. Další dostávají předplatná do bazénu, služební auta, členství v golfových klubech. To já jsem v práci mohl dělat zvuky.více

V Číně nemají loga

/ 2 komentáře

Mají maskoty. U Olympiády a podobných sportovních akcích nebo výstav jako Expo je to běžná věc kdekoliv na světě. V Číně ale mají opravdová loga jen ty opravdu velké firmy. Všichni ostatní spoléhají na moc maskotů. Maskoti mají tradici. Vchody do starých paláců hlídají kamenní lvi, chrámy střeží draci, kteří se plazí po jejich zdech a sloupech.více

Čína není Indie

Čína se na Západě často zmiňuje spolu s Indií. Obě přes miliardu obyvatel. Obě v Asii. Obě rostoucí ekonomiky. Obě mají vesmírný program. Ale ty země by nemohly být odlišnější. Jeďte do Indie. Zjistíte, že Indové se ze všeho nejraději někde válí a podřimují – páč budoucnost neexistuje a tak je to stejně jedno. Jeďte do Číny. Nikdo se nikde neválí.více

Největší město, o kterém jste neslyšeli

/ 1 komentář

O Chongqingu jsem věděl, že podobně jako Shenzhen je Speciální ekonomickou zónou, že je nejrychleji rostoucím městem v Číně, že je na cestě z Šanghaje do Laosu a že není místem, kam byste jeli na dovolenou. Kupodivu „Pete“, který jel do Chongqingu navštívit rodinu, mi ve vlaku tvrdil, že je to krásné město. Nadšeně vyprávěl o jídle (vynalezli tu hotpot) a jak z jedné strany vejdete do domu v přízemí a na druhé straně zjistíte, že jste ve třináctém patře.více

Jako vejce přikrytá rudou vlajkou

„Prachy se vznáší ve vzduchu – nemáme žádné ideály. Přestože vzduch je čerstvý – nevidíme do dálky. Přestože možnosti tu jsou – bojíme se jich. Naprostosubmisivní – jako vejce přikrytá rudou vlajkou.“ Zpívá jeden z nejslavnějších čínských rockerů Cui Jian v úvodním tracku alba Hongqi Xiade Dan z roku 1994. Jedu vlakem z Šanghaje do Chongqingu a zdá se mi, že za těch patnáct let se vůbec nic nezměnilo.více

Modré nebe v klasické čínské malbě

/ 1 komentář

„Tahle země neviděla modrý nebe už pár dlouhých let,“ slyšel jsem od cizinců v Číně pokaždé, když jsem se dal s některým do řeči. Mají pravdu. „To znečištění je naprosto otřesné,“ pokračovali. Jenže to neví, o čem mluví. Tahle země modrý nebe nejspíš neviděla nikdy.více

Na půli cesty do Nebe

/ 4 komentáře

Říká se, že když na Tai Shan vystoupal Konfucius, rozhlédl se a prohlásil „Svět je malý.“ Mao Tse Tung byl o pár tisíc let inspirován k výroku „Východ je rudý.“ Většina lidí je ovšem ráda, že tam vůbec vyleze. Tai Shan je nejsvatější taoistickou horou. Na půli cesty mezi Pekingem a Šanghají. Nedaleko Qufu, městečka, kde se právě Konfucius narodil.více

Procházka po Velké zdi a čínská propaganda

„Při stavbě zemřel milion dělníků. Jejich kosti jsou pohřbené uvnitř! Je to největší hřbitov na světě.“ Nebo „Ještě před pár lety si všichni mysleli, že je dlouhá 7000 km, ale pak jí vláda přeměřila a ona má skoro 9000!“ A „kdyby se vzal materiál spotřebovaný na stavbu a postavila se z něj zeď vysoká a široká jeden metr, objala by celou Zemi.“ Velká čínská zeď. Kdykoliv se o ní v Číně začne mluvit, stanete se obětí obsese velkými čísly. Jako by nestačilo, že je ze všech zdí nejdelší a nejslavnější.více

Pivo, šachy, šedý prach

/ 1 komentář

Nízké domky z šedých cihel, kola opřená o zeď, nebe přeškrtané elektrickým vedením. Hlídači s červenou páskou na paži, majitelé malinkých obchodů spí na pultech. U bran do domů zevlují Číňané do půl těla a kouří, pijí pivo a hrají karty nebo čínské šachy. Ženy perou na ulicích prádlo ve škopcích, posedávají na schodech s dětmi v náručí, nebo jen tak klábosí ve stínu.více

Ptačí hnízdo, vodní kostka

/ 2 komentáře

Celé loňské jaro a léto, kdykoliv jsem zahlédnul televizi, byl v ní. Obalovala ho neobvyklá, jak kdyby náhodná ocelová konstrukce. Vypadal lehce. Mluvilo se o něm snad v každém zapadákově na Zemi. I v pákistánských horách ho znali. Olympijský stadion v Pekingu. Ptačí hnízdo. Vypadal famózně.více

25 000 yuanů v čínské bance

/ 2 komentáře

Vyplňuji formulář, nalepuji fotku. Na tabuli se rozsvítí mé číslo. „Tohle nestačí,“ vrací mi úředník pas a formulář, na který se ani nepodíval. „Co ještě potřebuju?“ – „Támhle,“ posílá mě na informace, kde jsem začal. více

Rudý kapitalismus v Pekingu

Zářící shopping mally. Fast-foody. Mrakodrapy. A také pionýři v rudých šátcích, které jinde v Číně nepotkáte. Spousta „bezvýznamných“ detailů. Takový rudá představa kapitalismu. Když naplánujete a nařídíte něco, co má vzniknout samo. Když zůstanete na povrchu.více

Procento zisku a budování značek v Číně

Stál jsem v přízemí Bloku 4. Kolem mě nic než ponožky a punčochy. Víc než tisíc obchodů. Víc než tisíc výrobců. Stejně je to v Číně se vším. Jmenujte komoditu a bude ji vyrábět minimálně několik desítek firem. Nebo spíš několik tisíc. A přesto neznám žádný světově známý čínský brand. Nejen, když přijde na ponožky.více

We Love The Fake Shit

V Číně padělky nejedou. To jsem si po své první čínské návštěvě opravdu myslel. Jenže to bylo předtím, než jsem dorazil do Šanghaje. Tam, na Nanjing Lu, hlavní nákupní třídě, jsem napočítal čtyři obchody se zeleným krokodýlem v logu. Lacoste byl jen jeden z nich.více