V Kalkatě mají metro. Jednu linku. Jsou na něj patřičně hrdí. Konečná na severu se jmenuje Dum Dum. Nedaleko bývalé továrny na známé trhavé projektily. Metro je poněkud sovětské. Obložené mramorem, s reliéfy a mozaikami ve vestibulech. Jen je nějaké ošuntělé a jako by nedodělané a zbastlené. Ze spár mezi mramorovými dlaždicemi leze ven lepidlo, sem tam nenápadně v rozích chybí kusy betonu a leze ven hlína. Všechno tmavé, obklady temně rudé a hnědé. Nedá se říct, jestli jsou jen špinavé nebo jestli takové už byly. Podivně klaustrofobní s úzkými nástupišti mezi kolejemi, hustým lesem sloupů. Odstávajícími plastovými podhledy na stropech tak nízkých, že stačí natáhnout ruku a dotknete se jich.
Ve vagonech se ne příliš přesvědčivě hlásí stanice. Zní tak nějak, no, ošuntěle. Některé stanice jsou velmi mírně klimatizované. Jinak se spoléhá na to, že je to pod zemí a tedy ve stínu. Což při teplotách na povrchu nestačí. Uvnitř je sice chladněji, ale ne méně než pětatřicet. Ve vagonech tak osmatřicet. Ve stanicích jsou rozmístěné velké stojací větráky, u kterých stojí hrozny Indů a chladí se v průvanu. V Park Street jsou na stropě pověšené obrazovky a na nich jede Tom a Jerry. Soundtrack burácí z amplionů i v chodbách, kde obrazovky nejsou.
Z mramoru není jen metro. Na jihu Maidanu, v parku zevluje majestátní mramorová věc. Victoria Memorial. Mix italské renesance a moghulské architektury. Je snad stejně velký a bílý jako Taj Mahal, ale jeho spektakulárnosti zdaleka nedosahuje. Spíš jako by byl narychlo postavený z betonu, který se zoufale snaží imitovat mramor. Stejně jako metro působí ošuntěle. Nahodilá expozice uvnitř to jenom vylepšuje. Dřevotřískové panely se průhledně tváří jako vnitřní zdi – včetně říms a dekorativních kudrlinek, v rozích hrozí kupy vyřazených a zapomenutých výstavní panelů a skříní. Popisky ohlazené k nečitelnosti. Voskové figuríny v kulisách Kalkaty devatenáctého století. Zbraně. Mince. Knihy. Muzeum z Indiana Jonese.
Pár fotek
Victoria Memorial.
Victoria Memorial.
Victoria Memorial.
