Drtící špička. Nacpáno, ve špičce je to válka. Vystupující na každé stanici svádí bitvu s nastupujícími. Včetně bitevního pokřiku. Tedy ne vždy vystoupíte nebo nastoupíte. Kdo upadne, je ušlapán. Městské vlaky v Bombaji.
První třída vypadá stejně jako druhá, je desetkrát dražší a je v ní o kousek menší nával. Ženy mají extra vagony (Ladies Only), stejně tak invalidé a pacienti s rakovinou. Ve špičce pětkrát víc lidí, než na co jsou vlaky konstruovány. Dveře se nezavírají, visí z nich hrozny lidí. Kolem kolejí slumy, mezi kolejemi jejich obyvatelé pěstují zeleninu a suší vyprané prádlo. Stanice s názvy Currey Road, Santa Cruz, Elphinstone Road, Grant Road, ale také typicky indicky Mahalaxmi nebo neurčitě arabsky Bandra. Názvy v modrém pruhu na červeném kruhu, stejně jako v londýnském metru (používá se univerzálně pro stanice vlaku po celé Indii).
Pro neznalého jsou vlaky těžko použitelné. V podstatě neoznačené, nikdy nevíte, z kterého nástupiště nebo z které části stanice pojedou, mezi tím sviští expresy, které téměř nestaví. Centrální a Západní železnice. Orientační plány nikde, nad peróny světelné tabule s šiframi typu A2109:12. Ale není to´chaos. Když jsem poslední den hledal vlak z Churchgate do Andheri, náhodný kolemjdoucí mi to vysvětlil. „Písmeno na tabuli nad perónem znamená, kam vlak jede. A je Andheri, B je Borivalli a tak dál. Poslední čtyři čísla jsou čas, kdy přijede. Takže chceš jet do Andheri?“ ujistil se. Přelétl tabule a doporučil: „Ten do Borivalli sice v Andheri zastavuje a jede dřív, ale bude tam ještě nacpanej a bude těžký vystoupit. Když počkáš pět minut, tak na vedlejší nástupiště přijede vlak, který v Andheri končí. Jeď tím,“ usmál se a zmizel. Jak se ovšem odlišuje Churchgate (na tabulích C) a CST (také C), to netuším. Snad jen, že nikdy nejezdí ze stejné koleje.
I když chytíte vlak a on jede, kam chcete, nemáte vyhráno. Ještě je potřeba vystoupit. Až na pár modernizovaných vlaků se stanice nehlásí. Ale ty co hlásí, hlásí hned ve třech jazycích – Marathi, Hindi a Angličtině. Na stanicích jsou cedule, ale když je vlak nacpaný a vy stojíte uprostřed uličky, nevidíte vůbec nic. A jak naznačil náhodný kolemjdoucí, možná se vám ani vystoupit nepodaří.
Přes to všechno jsou Bombajité na své vlaky náležitě pyšní a nedají na ně dopustit. A možná právem. Měli funkční dopravní systém, když v Delhi ještě ani nevěděli, co to metro je.
Pes: Ač teroristé řádí v Bombaji o poznání víc než v Delhi, bezpečnost se tu nebere tak vážně. Ve vchodech větších stanic sice jsou detekční rámy, ale nikdo jejich pípání nevěnuje pozornost. Policie ozbrojená bambusovými holemi se houpe na židlích a jen příležitostně někomu rozbalí zavazadlo a zkontroluje doklady.
Pár fotek
Nádraží Churchgate.
Vlaky jsou ovnitř pořádně otřískané a špinavé.
Na nástupišti Mahim Junction.
Ve dveřích visí lidé – mimo špičku aby se ochladili ve větru, ve špičce proto, že dovnitř už se nevejdou.
V Drtící špičce počet rukou několikrát převyšuje počet madel. (V drtící špičce se ovšem nedá fotit – kdo se nedrží, upadne, kdo upadne, bude ušlapán.)
Invalidé a nemocní s rakovinou mají rezervované oddíly.
