Přijet do Vanu po pár dnech v Mardinu a a Şanlıurfě je jako cestovat časem. Je to moderní město, muslimské šátky tu nefrčí o nic víc než v Istanbulu a večer na ulici spíš než se šátkem potkáte holky s několika náušnicemi v každém uchu a špičatými vlasy nebo v kapsačích a tričku s cool nápisem. (Ale stačí sejít z hlavní ulice a už za druhým rohem narazíte na ulici plnou čajíren, kde Turci pijí čaj a hrají backgammon a kde už žádnou ženu neuvidíte.)
Je tu nečekaně hodně übercool kaváren, které by byly übercool i v Praze. Před United Colors of Beneton mají modře svítící chodník. Semafory nemají žárovky ale LEDky. Na hlavní třídě je "vánoční výzdoba", jen místo stromků svítí tulipány. Chodníky jsou tu obzvláště vysoké, většinou na ně vedou dva až tři schody. Obrubníky jsou progresivně pruhované červeno-černě, ne žluto-bíle jako ve zbytku Turecka. Mají to Carrefour a Toys Aras (sic). Na kruhových objezdech tu mají tyto monumenty:
- betonová vanská kočka s kotětem,
- zlatý samovar,
- obří falická řadící páka,
- ohrada z vlnitého plechu.
Po cestě z Diyarbakıru tentokrát nebyl ani jeden policejní/armádní checkpoint (při mém minulém výletě v roce 2002 jich bylo asi pět nebo šest). Ale ve městě je na každém rohu několik bezpečnostních kamer, které tu minule nebyly.
A co tedy dělat ve Vanu, když je tu člověk podruhé? Téměř totéž, co poprvé. Už je to dlouho, a navíc ostrov Akdamar s arménským kostelem se dá vidět i víckrát. I když minulé se mi líbil víc: za těch šest let ho poněkud opravili, takže už není tak atmosférický. Ale pořád stojí za to. No a večerní výstup na Vanskou skálu s pevností se snad ani nedá vynechat.
Kostel na ostrově Akdamar, jezero Van, vychodní TureckoZítra vyrazím do Doğubeyazıtu a pak vzhůru do Íránu!