Dostanete-li se až do Kanniyakumari, dostali jste se na až na konec. Na samotnou špičku Subkontinentu. Dál už je jen moře. Tedy tři moře – na západ Arabské, na jih Indický oceán a na východ Bengálský záliv.
Jako každé správné místo v Indii je i Kanniyakumari posvátné. Na samotné špičce je chrám, do kterého muži smí jen v dhoti a s nahou hrudí, na útesech v moři svatyně a čtyřicetimetrová socha, která všechno sleduje. Kromě tří moří je tu téměř z jednoho místa vidět východ i západ slunce. A jste-li tu ve správný čas, můžete vidět západ slunce a východ měsíce nad jedním horizontem.
Není divu, že pozorování východu a západu je tu velká atrakce. Ač je Kanniyakumari svaté místo, připomíná to spíš fotbalový stadion plný fanoušků. Jak se slunce objeví nad horizontem, Indové začnou hvízdat a tleskat a pokřikovat „Surya! Surya!“ („Slunce! Slunce!“). Nikdo se nemodlí, nic náboženského se neděje. Vše si fotí mobilními telefony, sem tam vidíte otřískaný kompakt na film. Západ slunce vypadá stejně, jen lidé jsou otočení na druhou stranu.
Oproti nejjižnějšímu bodu Srí Lanky zuřivá komerce. Po ulicích brouzdají prodavači nástěnných map Indie a Kanniyakumari, na chodnících posedávají prodavači mořských ulit a korálů. Na pláži při východu slunce fotografové s albamy ukázek pod paží nahánějí zákazníky. Restaurace a obchody se suvenýry. Jen ti turisté tu nejsou. „Není sezóna,“ vysvětloval Thomas z Keraly. „Přijeď za měsíc. Bude to tu plné lidí, po Car Street se nebude dát projít. Jenom Indové, cizinci sem mocc nejezdí.“
Pár fotek
