Taj Mahal je tak úžasný, jak se o něm říká. Perfektně symetrický, z bílého mramoru, s reliéfy, vsazenými vzácnými kameny, citáty z Koránu, zahradou s fontánami.
Davy turistů mu kupodivu na „Áááh“ nijak neubírají. Taj Mahalu se říká také památník lásky. Hrobka, kterou postavil šáh Jahan své milované manželce Mumtaz. Byla jednou z mnoha, ale byla jeho nejoblíbenější a zemřela při porodu čtrnáctého dítěte. Téměř vše ostatní jsou báchorky. A vyprávějí je i průvodci, které si můžete najmout u brány u brány.
Šáh totiž zdaleka nebyl jen extravagantní romantik. Byl to i pořádný megaloman. Napovídají tak kaligrafické nápisy – citáty z Koránu – kterými je hrobka ozdobená. Mluví se v nich především o Soudném dni a slastech Nebes. Nad hlavním vchodem je nápis „Vstup do Mého ráje,“ poslední verš 89. súry, která je jedním ze dvou míst v Koránu, kdy Bůh mluví přímo k věřícím. Navíc hrobka zcela netradičně není ve středu zahrady, ale na jednom jejím konci. Celek tak přesně odpovídá nákresu ve Zjevení v Mecce, spisu, jehož autorem je uznávaný středověký mystik Ibn al'Arabi. Nákres představuje Pláň shromáždění při Soudném dni. Je známo, že Jahanův otec měl kopii tohoto textu ve své knihovně. Taj Mahal je tak pravděpodobně zcela záměrnou reprodukcí Božího trůnu, komplet se čtyřmi řekami Ráje a Jezerem hojnosti uprostřed. A přihlédneme-li k tomu, že vedle Mumtaz je v něm pohřbený i sám šáh, zdá se, že měl o své důležitosti zatraceně vysoké míněni.
Další oblíbený mýtus tvrdí, že po smrti Mumtaz žil šáh až do své smrti o pětatřicet let později v celibátu a často zasněně hleděl na hrob své milované ženy. Ve skutečnosti se mu stalo osudným opium a afrodiziaka, kterými se předávkoval při několikadenních orgiích…
Pes: V zahradách kolem se nepoflakují žádné opice, za celý den jsem tam viděl jen dva hubené psi a nepočítaně veverek.
Veverky v zahradě u Taj Mahalu.
