Šest ráno. V autobuse číslo 3, ze Severního autobusového terminálu do Banglamphu
Jako by někdo otevřel a pustil ke mně hluk ulice a vůni smažené rýže, kafe a mokrého asfaltu. Jen o tom ještě nevím. Zatím si myslím, že se mi to jen zdá. Ještě spím. „You you you! Morchit! Bangkok!“ budí mě usmívající se hlava ve dveřích.
Je to stevardka z autobusu. To ona otevřela a pustila ke mně autobusový terminál. Ke mně, sem do spací nory v břiše autobusu. Stejně jako minule, když jsem jel z Chiang Khong do Bangkoku, jsem dostal VIP lístek. Tentokrát jsem si o něj řekl. Stejně bych neměl na výběr. Autobus byl jinak plný.
Vysoukám se ven. Temné hrčení motorů desítek autobusů, drkotání kolečkových kufrů po rozbitém asfaltu, „Taxi! Taxi!“ a bílý šum deště. Bílé světlo holých zářivek, zelená bílá oranžová 7-Eleven. Jako bych to celé už někdy zažil. Ne jednou. Není to de-javu. Už jsem tu byl. Mnohokrát. A mnohokrát jsem přijel ráno ještě za tmy. Tentokrát v šest. Ale byl jsem tu i v pět. I ve čtyři. Už to všechno znám. Už se tu vyznám. Už tady nebloudím jako poprvé. Jako podruhé. Jen jednu věc nechápu. Proč, když přijedu ráno za tmy, sem na Severní terminál v Bangkoku, proč vždy prší?
