Kolem mě měkce svítí stovky balónu plnících se horkým vzduchem. Oranžové mihotavé světlo. Ještě před chvílí byl vzduch svěží a studený. Teď je horko a cítím hořící vosk a olej a napětí a očekávání. Najednou všechny balóny letí vzhůru. Několik set. Několik tisíc.
Původně jsem neplánoval na Loy Krathong v Chiang Mai čekat. Byl jsem tu na něj už loni. Ale pak se Noynaa, majitelka kavárny někde ve starém městě, zeptala: „A viděl jsi i balóny v Mae Jo?“ – „Neviděl.“ – „Tak tu zůstaň a zajeď tam. Deset kilometrů na sever od Chiang Mai. První den festivalu tam lidé vypustí tisíc balonů najednou. V meditačním centru za univerzitou.“
Kličkuju odpolední špičkou. Je hustší než obvykle? Nebo se mi to jen zdá? Pak ven z Chiang Mai, na dálnici. Za čtvrt hodiny jsem v Mae Jo. Vím jen, že festival se to koná někde za univerzitou. Jak mi řekla Noynaa. Kde je univerzita, netuším. Na lampě naproti 7-Eleven je přilepený nenápadný kus papíru Modrou fixou nakreslená mapka s šipkou a pár slov v thajštině. Ale ztratit se nejde. Jedu tam, kam jedou všichni. Stejně jako ostatní na motorkách se protahuju kolem dvoukilometrové kolony sotva popojíždějících aut.
Smažené nudle a Hello Kitty
Motorku nechávám na improvizovaném parkovišti v něčí zahradě. Dál pěšky s davem podél vodního kanálu, mezi stánky podél vodního kanálu. Smažené nudle, klobásy, grilovaná kuřata, čínské knedlíčky plněné masem. Rachejtle. Balóny. U jednoho nebo dvou stánků mají i s potiskem Hello Kitty nebo Doraemon. S takovým vás ale nepustí dovnitř. Dovnitř se smí jen bílým balonem správných rozměrů. Z ekologických materiálů. Dobrovolníci v zelených trikách to kontrolují u vstupní brány.
Loy Krathong / Yi Peng
Jeden z nejdůležitějších thajských svátků. Slaví se v listopadu, po konci období dešťů. Lidé pouští po řece malé loďky – krathongy – vyrobené z banánových listů. V nich květiny, vonné tyčky a svíčky jako poděkování bohyni vod. Svátek pochází ze středního Thajska, nejzábavnější oslavy jsou ale na severu. Tam navíc vypouští horkovzdušné balóny, s kterými odletí všechny problémy. Souvislost s vodní bohyní je záhadou. Možná jsou to dva svátky, které připadají na stejný den… Víc o Yi Peng
Travnatá plocha, co ještě neuschla od podvečerní přeháňky. Stojany se svícemi. Zatím nehoří. Zatím svítí reflektory na stožárech. Jak na fotbalovém stadionu. Spousty lidí. Hlavně skupinky kamarádů studentů a páry, ale i rodiny a pár cizinců. Půl hodina nebo hodina meditace a přeříkávání manter. Ne každý to bere vážně. Pár vedle mne. Oba v slaměných kloboucích. Ona zavřené oči, vážně opakuje mantry. On znudeně sleduje lidi kolem. Zívá. Píše smsky a fotí.
Pak stadionové reflektory zhasnou a je tma. Jen pár balónů na nebi, které vypustili lidé venku. Hádám, že jsou to ty neuznané s Hello Kitty. Rachejtle – ale ne jako novoroční ohňostroj. Zelená trika zapalují svíce na stojanech. Hned je světla spousta. Jasnější než z reflektorů. Jinak barevné. Ne studeně bílé. Oranžové. Mihotavé.
Tisíc zářících medúz stoupá k nebi
Kolem mě se měkce rozsvěcují řady plnících se balónů. Válce z tenkého průsvitného papíru, téměř metr v průměru, tak metr a půl vysoké, kruh ze dřeva nasáknutý olejem jako hořák. Ještě před chvílí byl vzduch svěží a studený. Teď je horko a cítím hořící vosk a olej a napětí a očekávání. Najednou balóny letí vzhůru. Všechny ve stejný okamžik. Několik set. Několik tisíc. Plují po nebi jak obrovské zářící medúzy. Pravda, jako nečekaně rychlé medúzy. Ne pomalu a rozvážně, jak by se z jejich bachratého tvaru zdálo.
Když sledujete vypuštění jednoho balónu, je to celkem pěkné. Ale dech vám to nevezme. Když v Mae Jo vzlétne najednou balónů tisícovka, lidé se promění v malé děti. Jako když poprvé vidí vánoční stromek. Zakloněné hlavy a pusy otevřené dokořán. Smějící se oči a zářící úsměvy.
Pár fotek
