Vystoupíte z vlaku a vyjdete před nádraží v Jaipuru. A vypadá to, že jste v obyčejném indickém městě. Rikšy, troubící autobusy, ulice bez chodníků, okousaný beton, stánky se sušenkami a žvýkacím tabákem, dvě krávy uprostřed křižovatky. Když dojdete až hradbám starého města a projdete bránou dovnitř, vstoupíte do broskvové zmrzliny.
Všechny budovy jsou natřené oranžovo-růžovou barvou. Však se mu také říká Růžové město. Bývalo žluté. Pak měl na konci devatenáctého století přijet na návštěvu princ Albert a na jeho uvítání ho přetřeli na růžovo, tradiční to barvu pohostinosti v Rajastanu. A od té doby nátěr pravidelně obnovují. Týká se ale jen hlavních ulic, stačí zahnout a po pár metrech je růžové konec. (Zajímavé je, že staré město je striktně pravoúhlé, žádné křivolaké uličky. Patrně indický unikát v tomto směru.)
Na jih, hned z hradbou Růžového města, je hlavní ulice s luxusními obchody (tedy Baťa, Reebok a Levi's ;). Všechny budouvy jsou si na ní sakra podobné, stejně vysoké, snad ani jedna nenarušuje uliční čáru. Doprava absurdně rychlá. Když se tam projdete při západu slunce, když obchody rozsvítí neony, nebe se nabarví na oranžovo-modrou a špína a odpadky zmizí v šeru, budete si připadat jako v Need For Speed.
A byl jsem v muzeu! Kdo mě zná, ví, že je nemám moc rád a nechodím do nich. Tentokrát jsem ale udělal výjimku. I když, kdo ví, jestli se to může počítat. Jmenuje se to Muzeum Indologie, ale je to vystavená část sbírky obskurních předmětů, kterou shromáždil spisovatel a malíř Acharya Vyakula. Můžete tam vidět mapu Indie na zrnku rýže, skleněnou postel, kameny zábavných tvarů, mince z kůže a poštovní známky z mědi. Celé je to úžasně chaotické a neorganizované a zaprašené. Při vstupu vyfasujete průvodkyni, která umí anglicky jen pár slov, vše vám ukáže a směje se bizarnosti vystavených předmětů. Když se vás na konci zeptá, jestli „Museum very good?“, uděláte jí odpovědí „Ano“ obrovskou radost.
Pár fotek
