Vystoupím z vlaku. Chengdu. Moje první opravdové čínské město. Mrakodrapy. Semafory s odpočtem, přechody pro chodce široké dvacet metrů. Lidé ve frontě spořádaně čekají na taxík. Jsou to zelené hranaté Volkswageny. Mají na kapotě pandu a mluví. A je tu čisto. Neodvážím se vyhodit na zem ani lístek na autobus. Jsem v Japonsku plném Číňanů?
Autobusy jako v Praze, ne-li lepší. Žádné otlučené řvoucí hromady zmuchlaného plechu sdrátované dohromady, na které jsem zvyklý z Indie a Nepálu. Za jízdy zavírají dveře. Vždy. Ve stanicích zastavují a čekají, až všichni v klidu nastoupí. Sem tam počkají i na dobíhající. Hlásí v nich stanice anglicky. V těch klimatizovaných je televize. Pouštějí v ní kung-fu filmy a reklamy na čínské vlasy. Bez zvuku.
Na centrálním náměstí Tian Fu rozpřahuje Mao z bílého kamene ruce. Za jeho zády se třpytí obchody Bvlgari a Cartier. Falešný adidasky tu neseženete. Všechny mopedy a skútry jsou na elektřinu. Neuvěřitelně tiché. Žádné motorky. Jezdí se tu pomalu. Značky evropských aut jsou napsané čínsky, japonských latinkou stejně jako u nás. Snad nikdo tu neumí anglicky. Všichni jsou ale nadmíru přátelští a snaží se pomoci.
Než jsem přijel do Číny, většinou jsem o ní slyšel: „Nejhorší země v jaké jsem kdy byl, už nikdy znovu.“ Ale párkrát také: „Úžasný místo, nejlepší na světě.“ Nejlepší místo na světě to není. Ale není od toho daleko. Bude se mi tu líbit.
Pár fotek
Mrakodrapy na centrálním náměstí Tian Fu.
Budoucí stanice metra na Tian Fu. Zatím se tam dá jen zevlovat.
Eskalátor a bambus na Tian Fu.
Paneláky a mrakodrapy v Číně vládnou. Tyhle – naproti Bambusovému parku – patří k těm uměřeným.
Stará Čína z betonu v popředí, nová Čína z betonu vzadu. Snad v každém čínském městě najdete „historickou ulici“ nebo dokonce čtvrť. Která je ovšem nově postavená.
Bambus a červené lampiony v Bambusovém parku.
Ze starého „nemoderního“ Chengdu zbylo jen pár ulic.
