Začali hulit před snídaní a pokračovali v tom až do večera.
Z Amritsaru je to do Manali circa čtrnáct hodin busem. Jezdí jen státní, žádné pohodlí. Pět sedaček v řadě, na nohy místa poskrovnu, o sklopení sedačky ani nemluvě. Jedou jen dva busy denně, oba přes noc – spát se ale moc nedá. Jak se autobus vzdaloval Amritsaru a blížil Manali a v temnotě kolem se dali tušit hory, pekelně se ochladilo. Když jsem ráno v půl sedmé vystoupil v Manali, téměř devatenáct set metrů nad mořem, šla mi pára od pusy. Kolem špičaté kopce a jehličnaté lesy, skoro jako v Alpách.
Jinak je ale Manali podobnější Vang Viengu v Laosu. Jeden guesthouse vedle druhého, v kavárnách hraje Bob Marley a Moloko, internetové kavárny s webkamerami, zástupy obchodů se suvenýry a banánové palačinky k snídani. Jen to je celé v kopci a několikrát větší. A stejně jako ve Vang Viengu jsou tu snad všichni na plech. S THC se začíná už před snídaní a kdo nehulí (10 gramů charasu, tedy hašiše, je za Rs800, tedy cca 300 Kč), jede na bhang lassi. To je tak o třetinu dražší než obyčejné a můžete si říct, jak moc bang! to má být.
Mají tu jablečný festival. Mall (hlavní ulice) je zavřený pro dopravu, všude visí transparenty Manali Apple Festival a Welcome to Famouse Manali Apple Festival s obrázky jablek. V amfiteátru u lesa hraje živá hudba a kolem pochoduje slon, co žere jablka. Jinak ale jablka nikde nevidět, jen na stromech všude kolem. Přemek Podlaha tu také není a soutěž o nejlepší jablko se tedy nekoná. I když, co si stěžuju, v Da Latu na květinovém festivalu také žádné květiny nebyly. A ten byl se svými desetitisíci návštěvníků o poznání větší akcí. (V Manali by se dali návštěvníci spočítat na prstech několka málo rukou.)
Pes: Na kopci je luxusní italská restaurace, kde mají skvělou mozarellu a hraje tam děsivá elevator music. V People dělají sushi, co vypadá jako sushi a dostanete k němu hůlky, wasabi, sójovou omáčku Kikkoman a nakládaný růžový zázvor – ale jako sushi nechutná. Také mají zeleninovou tempuru.
