Kathmandu vypadá tak nějak maoisticky. Jako byste transplantovali ošuntělost osmdesátek v Praze pod Himálaje. Přimíchali rozvojovou zemi. A přivezli hipíky a trekkery v goretexových kalhotách.
Všichni cizinci bydlí v Thamelu. Skoro jako Khao San Road v Bangkoku. Sotva vyjdete z hotelu, pouliční dealeři se vám snaží prodat tygří mast a indické hlavolamy. A hulení. Ze všeho nejvíc hulení. Po cestě od hotelu na hlavní thamelskou křižovatku na mě vždy zasyčelo aspoň pět dealerů. Byly to sotva dvě minuty chůze. Po chodnících posedávají hipíci a čtou si knihy o hinduismu. Ale víc než hipíků je tu těch trekkerů v goretexových kalhotách. A víc než hulení se tu prodá capuccina, tvarohových koláčů, bagelů se smetanovým sýrem. Kavárny machrují s WiFi internetem zadarmo.
Mírně nezapadám. Do Nepálu jsem se vypravil jen proto, že je po cestě do Tibetu. Nesmažím. Netrekuju. Myslím, že trekování se dost přeceňuje. Dva týdny chůze k Mount Everestu a týden zpět nebo deset dní kolem Anapurny mě moc neláká. Zvlášť když je tam v noci -10 °C. Ale Kathmandu se mi líbí. I s tou pověstnou děsivou dopravou a znečištěním. S Tibeťany, jejich buddhistickými chrámy a stupami. Se zadrátovaným nebem. A s chrámem boha bolesti zubů.
Jo a taxíky tu mají metr a řidiči ho bez řečí používají.
Pár fotek
Durbarské náměstí. Největší a nejcentrálnější náměstí v Kathmandu. Jsou na něm paláce, chrámy a chaos.
Chrámy na Durbarském náměstí.
Královský palác na Durbarském náměstí.
Zadrátovné nebe
Bůh bolesti zubů
Chrám boha bolesti zubů.
Kolem chrámu jsou desítky ordinací zubařů.
