Le Corbusier utržený ze řetězu

O čem je tento zápisek:

Když se Raj dělil na Indii a Pákistán, hlavní město Punjabu – Lahore, skončilo za hranicemi v Pákistánu. Jawaharlal Nehru, první indický premiér, to viděl jako skvělou příležitost. Chtěl postavit město, které „bude představovat budoucnost Indie, nespoutané tradicemi a minulostí, vyjadřující víru národa v budoucnost.“ Le Corbusier mu ho postavil.

Le Corbusier ale nebyl prvním architektem. Původně na městu pracoval americký tým Matthew Nowicki a Albert Mayer. Ti přišli s konceptem Superbloku. Plochu rozdělili do pravidelné, ne však pravoúhlé, sítě ulice. Chandighar měl být zakrouceným vějířem, s proměnnou velikostí Superbloku, tak jak se vějíř otevíral směrem na jih. Pak ale Nowicki zemřel při letecké katastrofě v Egyptě a Mayer se na to sám necítil. Nastoupil Le Corbusier. Ten narovnal Superbloky do pravidelné pravoúhlé sítě a přejmenoval je na Sektory, každý o rozměrech 1200 x 800 metrů. Těch bylo v první fázi výstavby 29 a byly očíslované 1 až 30 (13 chybí). V dalších fázi přibyly Sektory 31 až 48 a nedávno byly dokončené 49 až 61 (ty mají poloviční velikost).

Město bylo podle Le Corbusiera živý organismus. Vládní komplex na severu představoval hlavu, nákupní centrum v Sektoru 17 srdce, zelené plochy a parky plíce a silniční síť oběhový systém. Ulice rozdělil do sedmi kategorií, V-1 až V-7. Od hlavních dopravních tepen spojujících Chandighar s okolními městy (V-1), přes nákupní třídy (V-4), až po přístupové cesty k domům (V-7). Předepsal, po kterých mohou jezdit autobusy a které musí být od rezidenčních oblastí oddělené zdí. Kupodivu to nebylo jen lehce samoúčelné cvičení. V Chandigharu nejsou ani dnes zácpy a v rezidenčních čtvrtích není dopravu slyšet.

Chandighar je jediným velkým Le Corbusierovým skutečně postaveným urbanistickým plánem a je na něm vidět, jak ono bydlení v zeleni myslel. A výsledek je o poznání lepší než pokroucená interpretace v podobě sídlišť (nejen) v Česku. Město překvapivě dobře funguje a má tu optimistickou a mírně naivní atmosféru padesátých a šedesátých let, kdy se věřilo ve skutečně zářné zítřky, které se pak – záhadně – nekonaly. (A místo nich přišlo Disco, gel do vlasů a pak osmdesátky a kokain.)

Architektura jsou typické padesátky a šedesátky. Spousta betonu, typické Le Corbusierovy sloupy a odlehčené fasády a nezávislé střechy. Ale i rodinné domy a školy z červených cihel, sem tam natřených na bílo. Vše velmi pravoúhlé a hranaté. (Většinu z budov ale navrhl Le Corbusierův bratranec, Pierre Jeanneret, angličtí architekti Maxwell Fry and Jane Drew a indický tým devíti architektů: M. N. Sharma, A. Ar. Prabhawalkar, B. P. Mathur, Piloo Moody, U. E. Chowdhury, N. S. Lamba, J. L. Malhotra, J. S. Dethe a Aditya Prakash.) Všude spousta místa a parků, travnatých ploch, stromů. Bylo by to skvělé město na chození, i když vzdálenosti jsou docela velké. Jenže v rámci Brave New World se na chodce zapomnělo. Chůze zjevně měla být rekreační aktivitou provozovanou v parcích, ne dopravním prostředkem a chodníky téměř nikde nejsou.

A nejenže Le Corbusier město navrhl a dohlížel na exekuci, dal k němu i architektonický manuál pro budoucí rozvoj. Předepsal, že středem každého Sektoru má být zelený pás, do kterého nesmí doprava, není přerušený a je v něm klid. V průmyslové zóně povolil jen elektřinou poháněné provozy, které neznečišťují ovzduší. Zakázal sochy osobností jako přežitek. Rozšiřovat město na sever od Vládního Komplexu označil za nepřipustné. (Co by také rostlo z hlavy…) Kolem hlavní tepny – Himalaya Marg (V-2) – předepsal přesný typ budov. Oblasti určené kultuře zakázal přeměňovat v rezidenční čtvrti. A ono se to kupodivu vše víc než padesát let poté dodržuje. Možná je to tím, že obyvatelé Chandigharu jsou na své město velmi pyšní. Vždy vám připomenou, že je to nejzelenější a nejčistší město v zemi (věřím tomu). A mají Rock Garden, prý druhé turisty nejnavštěvovanější místo v Indii, hned po Taj Mahal.