Mackwoodova továrna na čaj
Kdyby bylo podle Britů, žádný ceylonský čaj by neexistoval. Plánovali pěstovat kafe. Ale virus hemileia vastratrix to viděl jinak a kávovníky během pár let vyhubil. Jamese Taylora napadlo zkusit čaj. Když se pak přidal Thomas Lipton a další, stal se z ceylonského čaje hit.
Vypravil jsem se do té Mackwoodovy v Labookelie. Kolem šesté ráno jsem tedy vyrazil z Pollonaruwa. Do Kandy. Tam jsem přestoupil z obyčejného otřískaného státního autobusu na luxusní soukromý klimatizovaný expresní minibus. Do Labookelie. Ale kolem Labookelie jsme jen prosvištěli. Konduktor odtáhl záclonku a ukazoval skrz tmavé okénko: „Továrna na čaj. Labookelie.“ A také: „Nezastavujeme, je to expres. Vystoupit můžeš až v Nuwara Elliya.“ Nastupovat se ovšem smělo, během půl hodiny do Nuwara Elliyi jsme nabrali dva cestující. Z Nuwara Elliya místní otřískaný autobus zpět do Labookelie.
V továrně jsem vyfasoval soukromou průvodkyni ;). Exkurze překvapivě trvala sotva čtvrt hodiny. Výroba čaje, zdá se, není příliš komplikovaný proces. Od natrhání do šálku se to zvládne za pouhý den. Lístky – sbírají se jen horní dva a poupě – se nejprve nechají zvadnout. Pak se rozdrtí a tím se uvolní enzymy, které spustí fermentaci. A nakonec se upraží – tím se zastaví fermentace, čaj se zbaví zbývající vlhkosti a zčerná. Zelené čaje a oolongy se na Srí Lance téměř nevyrábí. Pár továren s nimi začalo před pár lety experimentovat (aby mohly vyvážet do Číny a Japonska, kde se černý čaj nepije), ale zatím se to moc nechytilo.
Po exkurzi mě napojili čerstvě usušeným a upraženým čajem. Na porcelánu s firemním logem. Celou konvici jsem dostal, ale nevypil. A všechno, včetně prohlídky, to bylo zadarmo. Ha!
Pes: Keře čajovníku jsou ve skutečnosti stromy. Sběrači ho pravidelně zastřihují, aby byly tak akorát vysoké pro pohodlné trhání lístků. Bez toho by vyrostly i do desíti metrů.
