Home > Blog > Mojí babičce je devatesát sedm a pořád pracuje na zahradě

Říkal Mahmud, potkal jsem ho v autobuse k Raikotskému mostu. Byl z Karimabadu, hlavního města království Hunza. Dlouhověkost je prý v Hunze běžná věc, zmíněných devadesát sedm není žádný věk. Hunza je jedno z míst, kde by měla ležet legendární Shangri-la. Zelené údolí uprostřed horské pouště. Rostou tu meruňky, jablka, hrušky, broskve. V miniaturních polích na terasách ve svazích pšenice a brambory. Vše díky důmyslnému zavlažování vodou z ledovce. Dole hluboko v údolí teče řeka a ve vodě je tolik šedého písku, že vypadá jako tekutý šedý samet. Nad údolím vykukují zasněžené vrcholky sedmitisícovek a úzkými kaňony jsou vidět ledovce.

Zdá se, že si umím vybírat spektakulární a určitém období bezpochyby nádherná místa. Jen jsem na nich ve špatný čas. Jako před pár lety v Kambodži v Mondulkiri tu také na všechno sedá prach. Šedý. Viditelnost je mizerná. Když jedno odpoledne přitáhly mraky a začalo se blýskat a hřmít a vypadalo to pořádný déšť, který by vše vyčistil, skončilo to písečnou bouří a několika málo kapkami. Nic nevyčistili.

A narozdíl od Fairy Meadow je tu celkem levně a lidi jsou tu přátelský, i když si od nich zrovna nic nekoupíte.