Do Indie jsem se dostal přes bláznivou hranici ve Wagha. Je jediná otevřená cizincům. Trvalo to nebývale dlouho, nejprve mě Pákistánci zpovídali, jestli si nevezu z Peshawaru nějaký hašiš. Byli při tom velmi nenápadní: že prý jestli kousek nemám, že kamárad by se rád zakouřil. Ale batoh mi neprohledávali. A opět si mě vyfotili. Indové byli pomalejší, jestli vezu hašiš je nezajímalo, ale nechali mě vyplnit Arrival Card, celní deklaraci a dali mi do pasu razítko. V souladu se slavnou indickou byrokratickou tradicí jsem čekal monstrum přes celou stránku. I když je zatím asi moje největší, je docela uměřených rozměrů. Ale dali ho sebevědomě doprostřed stránky.
Wagha ale není známá pro velikost razítek, ale pro slavnostní zavření. Probíhá každý večer před západem slunce. Stovky, ne-li, tisíce Indů a Pákistánců se sjedou a sledují to z tribun. Speciálně vybraní vojáci (pro svojí výšku) s obrovskými kníry a klobouky, co vypadají jako přerostlý kohoutí hřebínek za mohutného povzbuzování publika ("Hindustan! Hindustan!") salutují a pochodují tam a zpět. Monty Python a jejich švihlá chůze není přesně totéž, ale je to první věc, která vytane na mysli. Na druhé straně se děje totéž, jen publikum skanduje "Pakistan! Pakistan!" Když je pochodování dost, otevře se brána a obě strany stáhnou vlajku. Pečlivě synchronizovaně, aby proces ukončili ve stejnou chvíli. A je po všem, Indové se fotí s vojáky a jede se domů.
Každý večer se na každé straně sejde několik set, ne-li tisíc, Indů a Pákistánců.[Omluvte sníženou kvalitu fotky, v Malování se s tím moc udělat nedá.]
Skanduje se "Hindustan! Hindustan!" a vlají indické vlajky. (Na Pákistánské straně se pochopitelně provolává "Pákistán! Pákistán!"[Omluvte sníženou kvalitu fotky, v Malování se s tím moc udělat nedá.]
Spolu s Indy a Pákistánci vždy dorazí spousta turistů.[Omluvte sníženou kvalitu fotky, v Malování se s tím moc udělat nedá.]
Ceremonie končí synchronizovaným stažením vlajek.[Omluvte sníženou kvalitu fotky, v Malování se s tím moc udělat nedá.]
