Home > Blog > Na nábřeží parkují tanky

A tak jsem odletěl na Srí Lanku. Z Chennai v Tamil Nadu. Letadlem brzy ráno, na letiště prvním vlakem. V půl páté. Prázdné, jako by narychlo opuštěné město. Dokonce i psi jen tak netečně zírali. Stejné vlaky jako v Bombaji. A také žádné orientační plány, žádné hlášení stanic. Ale letiště se nedalo přehlédnout. Žlutá záře na temně fialovém nebi, ploty, ostnatý drát, letušky v uniformách Kingfisher a cestující s kufry na kolečkách vystupující z vlaku, lampy jako na stadionu a řídící věž.

Airbus Air India Express ^[www]. Sedačka u nouzového východu, letuška mě před startem poučila, kdy mám východ otvírat a kdy nikoliv. Vichr při startu usušil rosu na okénkách. Ač jsou Air India Express ^[www] low-cost, dostal jsem snídani – až neletecky dobrou. Jen ten čaj byl katastrofální. Za okénkem moře z pozinkovaného plechu.

Colombo. Zeleno. Čisto. Po Indii neuvěřitelně čisto. Armáda na každém kroku, víc samopalů než v ulicích Quetty. Fort (bývalé centrum) vypadá jako válečná zóna. Zaplevelený klubky žiletkového drátu, zátarasy. Checkpointy, skrz které vás pustí jen po důkladném prošacování a jen když máte důvod jít tam, kam jdete. „Jen tak se procházím“ nezabere. Kolem Galle Face Green, parku na nábřeží, tanky a obrněné transportéry a nosiče raket včetně raket. To už se mi zdálo trochu moc a tak jsem zeptal jednoho z vojáků, kteří postávali kolem. „Čtvrtého února je den nezávislosti a tak se chystá přehlídka. Obvykle to tu takhle nevypadá,“ ujišťoval mě.

V Colombu žijí tři milióny obyvatel. Ale večer je město ospalejší než vesnice s třemi baráky v jižních Čechách. Po osmé večer na ulicích nikoho nepotkáte, doprava je podezřele řídká. Ale ani dny nejsou o moc rušnější. Kolem těch pár shopping-mallů je celkem akčně, ale ujdete dvě stě metrů a lidé někam zmizí. Jen v Pettahu, čtvrti s trhy, se pořád něco děje.