Když se vám opakuje sen z dětství, mávnete nad tím rukou. Nebo, je-li váš spánek nerušený, si ho vůbec nepamatujete. Nek Chand, tou dobou inspektor silnic, si ho pamatoval a rukou nad tím nemávnul. Rozhodl se ho zhmotnit. Na kole objížděl okolí Chandigharu a úpatí Shivaliků a několik let sbíral kameny, které připomínaly lidi, zvířata, rostliny nebo jen měly bizarní tvary. V šedesátém pátem se pustil do práce a měl v plánu postavit malou zahradu a vystavit v ní kameny…
O osm let později byla objevená při průzkumu malarických oblastí. Pokrývala téměř pět hektarů. Zcela ilegálně. Překvapivě ale nenastoupily buldozery. Místo toho Nek Chand dostal od města plat a padesát pomocníků a zahrada byla v roce 1975 otevřená pro veřejnost. Dnes má hektarů deset a jsou v ní tisíce soch.
Surreálné království postavené ze střepů porcelánových talířů, polámaných izolátorů, květníků, kamínků, rozbitých umyvadel, drátů, vlasů posbíraných v kadeřnictvých. Zaplňují ho tisíce soch, od vesničanů, přes vojáky, mnichy, armády opic, ptáky, až po fantazijní monstra s několika chapadly a hlavami. V řadách jsou vystaveny stovky kamenů, které Nek Chand nasbíral. Vše je propojeno bludištěm uliček, mosty, na skalách jsou paláce, skrz zahradu teče řeka, z výšky padají vodopády.
V nejnovější části zahrady, tzv. Fázi 3, je všechno veliké. Ze všeho nejvíc to tam připomíná Gaudího park Güell v Barceloně. A ač turistická brožura jásá a říká, že „nová fáze je úžasnější než ty předchozí a naprosto dechberoucí,“ něco v ní chybí, něco se vytratilo. Je to jenom park, chybí myšlenka a energie a vize, kterou mají ty předchozí. Není to umění, je to jen místo s houpačkami a křivými zrcadly v jednom z pavilónů.
Pes: Stojí za povšimnutí, že Nek Chand postavil svůj sen ve městě, které podle svých představ a ideí naplánoval Le Corbusier. Jen v tom Nek Chandově světě jsou, narozdíl od toho Le Corbusierova, povoleny sochy postav.
