„Promiňte vážený pane, jaké je vaše dobré jméno?“ Uslyšíte v Indii neustále. Obvykle následuje „Z jaké země pocházíte?“ nebo častěji „Jaká je vaše mateřská země?“ Případně lehce gangsta: „Kterou zemi reprezentuješ?“ Nikdy neuslyšíte obyčejné „Odkud jsi?“
Snad každý Ind s vámi chce mluvit. Používají legrační angličtinu. Přehnaně formální a zdvořilou. Slova, která jela před sto lety. Ale není to jen legrační jazyk. Dost často je legrační i obsah. Vysvětlí vám, že „Hinduismus je nejlepší náboženství na světě. Je velmi staré a už k němu konvertovalo devadesát procent Američanů.“ Dozvíte se, že „lidé v Indii jsou velmi bohatí.“ Budete přesvědčováni, že „chodit do školy je nesmysl. Lepší je učit se od starších.“
Dostanete spousty bizarních instrukcí. V půl páté ráno na opuštěné ulici k nádraží v Bikaneru k vám přiběhne otrhaný dělník a vynadá vám, že jdete po špatné straně: „Chodí se po levé straně, pane!“ Tabulky v nadzemce v Chennai vás budou nabádat: „S navlakováním a vyvlakováním počkejte, až vlak zcela zastaví.“ Policista v metru v Kalkatě zamává bambusovým klackem kolem vašeho foťáku a bude se dožadovat: „Odhalte baterii!“ A samozřejmě, dojde i na zcela bezelstné: „Dej mi padesát dolarů, to vyděláš za den, nic to pro tebe není.“
Po pár týdnech si všimnete, že Indové s vámi sice pořád mluví, ale že se nekonají žádné rozhovory. Prostě vám jen něco říkají. Umí to schopně maskovat. Celé to může trvat třeba hodinu a můžou se ptát na spoustu věcí. Jen nakonec, co říkáte vy, jim je tak nějak jedno. Používají to jen jako prostředek jak vám něco říct. A když jim to stačí, zničehonic se otočí a odejdou. Bez rozloučení. Jen tak. Pokročilejší verze dětského „Hellowhatisyourname“. Mám podezření, že to celé podnikají jen kvůli tomu, aby mohli říct „dneska jsem mluvil s cizincem“. Cizinec je ale nezajímá. Mají to do sbírky – večer vytáhnou zápisníky a dělají si čárky.
