Šedo, opar, šedivý prach. Peking je mírně ošuntělý a velmi monumentální. Všechno je obrovské. Paneláky mají běžně třicet nebo čtyřicet pater (ale to je v Číně normální). Ulice čtyři nebo šest pruhů. V jednom směru. Striktně rovné mizí v oparu v dálce. Náměstí a křižovatky jsou obrovská otevřená prostranství obklopená betonovými monstry. Ale podobný design má v Pekingu tradici. Císařský palácový komplex – Zakázané město – vypadá zrovna tak (tedy až na to, že budovy v něm nemají čtyřicet pater ;).
Shenzhen nebo Šanghaj nebo Chengdu vypadají kapitalisticky a „západně“. Ale Peking je taková komunistická verze kapitalismu. Snažili se okopírovat co mohli. Zářící shopping mally. Fast-foody. Mrakodrapy. Lidé se oblékají stejně jak v Hong Kongu nebo Shenzhenu. Ale ne všichni. Spousta jich chodí oblečené velmi čínsky v nemoderních sakách vyblitých tmavých barev. Potkáte tu pionýry v rudých šátcích. Ty jsem jinde v Číně neviděl. Spousta „bezvýznamných“ detailů. Takový rudá představa kapitalismu. Když naplánujete a nařídíte něco, co má vzniknout samo. Když zůstanete na povrchu. I lidé jsou tu nějak temnější a uzavřenější. Méně se usmívají. Pasivní. Ale zas ne nepřátelský. Možná jako by se báli, že něco spletou. Že netrefí ten správný image, který si plánovači přejí.
Pes: Ale i v Pekingu je občas vidět modré nebe. Zvlášť v září. Však se také tomuto období čínsky říká „čas, kdy nebe je vysoko a vzduch čerstvý“.
Pár fotek
Náměstí Tian'anmen. Za vojákem je obrovská obrazovka připravená pro oslavy 60. výročí vzniku Lidové republiky.
Zakázané město
