Ve středu jsem si na výletě v Bratislavě ještě užil trochu okázale spotřeby (zašli jsme s kamarády na sushi a navštívili pár übercool kaváren) a večer jsem zamířil na tamní letiště. V Bratislavě mu říkají Baletisko. Je jen o málo větší než tamní železniční Hlavná stanica, na trávníku před ním se válejí smažky s batohy a celníci tam nosí razítka proklatě nízko. Dětský koutek je hned vedle kuřárny. A až na ten ten incident s příručním zavazadlem vše proběhlo hladce. Obsluha rentgenu usoudila, že ofukovači balónek na čištění optiky vypadá podle obrazů na rentgenu jako handgranát a poněkud nervózně poslali můj batoh do rentgenu ještě jednou. Moc je to neuklidnilo, ale lenost nakonec zvítězila a nejistě mi ho podali… A pak už jsem nalodil letadlo směr Istanbul.
Jak tedy v Istanbulu, resp. Turecku, je? Autobus tu je otobus, automaticky se řekne otomatik a hotel je otel. Betonová lobby tu pořád řádí a chodníky jsou tedy bizarně vysoké. Za těch šest let, co jsem tu byl naposledy, se v Istanbulu snad nic nezměnilo. Snad jen voda v Bosporu a Zlatém rohu vypadá čistší, hostel, v kterém jsem minule bydlel už neexistuje a všechno je dvakrát dražší. Největší změnou tak asi je škrtnutí šesti nul u peněz: co dřív býval milión tureckých lir je teď lira jedna. S nulami to bylo, musím říct, zábavnější.
Protože už jsem tu před pár lety byl a všechno tu viděl, ty dva dni tady jsem se jen tak poflakoval, jel se podívat lodi tam, kam se ještě nikdo nevydal (do Çengelköy) a byl jsem bruslit (na ledu!) v shopping mallu Galleria v Bakırköy. Půjčili mi brusle, které barevně ladili s mým tričkem a kromě mě se na ledu ještě proháněly i budoucí turecké krasobruslařky v slušivých přihléhavých oděvech.