V Lehu pozoruju mraky a je mi zima

Vysokohorská poušť, duny, kameny, kolem Indu ale roste kdeco. Nekonečné nekonečně modré nebe s načechranými mraky, co plují tak pomalu, až téměř stojí. U země a na kopcích přitom fičí. Zasněžené hory kolem nejsou osmitisícovky jako v Pákistánu, nejvyšší je Stok Kangri s 6120 metry. (Na tu jsem chtěl původně vylézt, ale vzhledem k tomu, jaká je zima tady dole v 3500 m, jsem si to rozmyslel. Ta noc 5600 u sněhu by byla pravděpodobně velmi krušná.)

Leh vypadá, jako byl někde v Tibetu, Indii to moc nepřipomíná. Palác na kopci nad městem je zmenšenina Potaly v Lhase, všude vlajou motlitební vlaječky, stupy jsou na každém rohu. Město vypadá bohatě, spousta drahých aut, čisto, žádný autorikšy, jen normální taxíky.

Je konec sezony, silnice z Manali zavírá v půlce září. Pořád je tu ale snad víc turistů (včetně Indů) než místních. A aby ještě chvíli zůstali, pořádá Jammu & Kashmir Tourism každoročně první dva týdny v září Ladakh Summer Festival. Odpoledne bývá zápas pola, večer pak koncert nebo procesí s tradiční hudbou a tancem na hlavní ulici nebo Camel Safari tamtéž. Což spočívá v tom, že se na chodnících srotí davy turistů, kteří nevědí, co je čeká. A po dlouhém čekání přijedou dva opelichaní dvojhrbí velbloudi a za dlouhé peníze se na nich můžete krátce svézt po ulici sem a tam.

Suvenýry, které nejsou z Ladakhu jsou všude. Koberce z Kašmíru. Trička Free Tibet ušitá v Nepálu a šperky vyrobené tibetskými uprchlíky v Delhi. Ale na chodníku před obchody s tím vším sedí místní babičky a prodávájí zeleninu a hned za rohem jsou krejčovství a holiči, kam chodí jen místní.