Překonal jsem velmi hraniční hranici vysoko v mracích a v horách, vede k ní cesta necesta. Byl víkend a tak jsem musel zaplatit na každé straně dolar za razítko do pasu. Na vietnamské jsem to téměř bezpracně usmlouval na 60 centů.
Já: „Come on, 10000 dong…“
Celník, vítězně: „OK, 10000 dong!“
Fronta místních za mnou: něvěřícný pohled.
Poplatek za razítko je oficiální, o víkendu totiž nejsou „business hours“. To jsem ovšem zjistil až poté, měl jsem to za obyčejnou korupci. Místní také – bez smlouvání – platí jeden dolar.
Jsem v Laosu a najednou je teplo a slunečno.
V Savannakhetu pořád ulice brázdí ten zmrzlinář, co loni. Hraje tu samou písničku, jenom už zní trochu vychrachtaně. Je tu o něco živěji, na ulicích jsou lidé. Ale možná to je jen tím, že loni v jednom kuse lilo a všichni byli zalezlí.
Savannakhet. Na fotce není žádný zmrzlinář.Zítra mířím dále na jih. Asi se budu muset zastavit na noc v Pakxe a pak vzhůru od Champasaku. Ten průvodce označuje za jeden z „Hilights of Southern Laos“, kde není nic k vidění a není tam co dělat – až na „watch the river flow“.
Pak se vydám na sever, kde asi bude zase hrozná zima. Ve Vientiannu na Ranním trhu si budu muset koupit sněhule a čepici s bambulí.
PS: Po měsící ve Vietnamu to už můžu říct: vietnamská kuchyně se sice nevyrovná thajský, ale khmerskou hravě prekonává. Jak říkala Rose, majitelka stejnojmené restaurace v Sihanoukville v Kambodži. „Aah, Vietnam. Good food. Cheap food. I am from Vietnam.“
