Made in China. „Víc pruhů, víc Adidas.“ Ani náhodou. Když si budete chtít v Číně koupit falešný adidasky, čeká vás spousta shánění. V Praze to budete mít snazší. Jestli ale potřebujete pravý hadry od Armaniho a k tomu prsten od Bvlgari, bude to hračka.
Píše se to na čepicích, které prodávají v Lhase na trhu. We Fuck The Fake Shit. Známé trhy s padělky v Shanghai jsou prý jen pro cizince. Žádný Číňan by se tam nenechal vidět nakupovat. Čína nevypadá jako chudá země. Města působí bohatě. A i když projíždíte autobusem nebo vlakem venkovem, žádný chudoba se nekoná.
Nejlépe velký a lesklý
Každý tu má mobil. Vysouvací nebo véčko. Vysouvací je lepší. Kdo má véčko, je trochu out. Letělo tak před rokem nebo dvěma. A nejsou to podivné čínské značky. Samá Nokia. Sony Ericsson. iPhone. Všechno pravý, žádné padělky. Telefon musí vypadat namachrovaně. Lesknout se, mít foťák a mp3 přehrávač. Nejlépe něco se Symbianem nebo Windows CE a velkým dotykovým displejem. Musí se ním dát hrát. Aby si ho všichni kolem všimli. Kdybych měl s sebou ten můj, ten co jsem nechal doma, schoval bych ho na dno batohu.
Mobil ukazuje, že na to máte. V Číně se bohatství dává na odiv. I když třeba bohatí nejste – v tom případě je docela dobrý nápad předstírat, že je to právě naopak. Zní to možná podivně a pro Západ nepochopitelně a povrchně. Ale ono to není vytahování se. Aspoň ne ve smyslu „ať ostatní závidí“. Je to pojistka proti ztrátě tváře. Čím bohatší vypadáte, tím vyšší je váš společenský status. A čím vyšší je váš společenský status, tím nižší je riziko ztrátu tváře. Protože Číňany nic horšího než ztráta tváře nemůže potkat a páč kvůli komunistům stejně nic jiného dělat nemůžou, je energie, která jde do vydělávání peněz, až manická.
Zbohatnout je skvostné
Přes všechnu tu energii v Číně necítíte žádnou revoluční energii. Ne jako v Íránu, kde všichni neustále jeli o politice a chtěli další revoluci. Ne jako v předrevolučním Česku, kde všichni brblali. Nezdá se, že by lidé chtěli změnu. Vypadají spokojeně. Politická svoboda sice nula, ale ta osobní, zdá se, dost velká. Hlavně svoboda vydělávat těžký prachy.
„Změna? Možná za dvacet let. Víš co, oni jsou vlastně všichni spokojení. Ta energie tu byla, ale skončilo to masakrem na Tian'anmen. Pak to studenti zabalili a Deng Xiaoping vyhlásil, že zbohatnout je skvostné,“ říkala mi Weng ze Xi'anu. „Teď se má většina lidí dobře a na politiku prostě kašle. ‚Hele jakej mám novej mobil‘ je důležitý, ne svoboda slova. A spousta vůbec neví, že v jiných zemích to funguje jinak…“
