Home > Blog > Želvy se vyklubou třináctého února

A pak se pokračuje skrz ústí řeky, mezi elektricky zelenými rýžovými poli. Do malé vesnice, pár domků, kostel a jedna křižovatka. Pláž s borovicemi, žádné palmy. Obrovské vlny, ale na surfování by to nebylo. Připomíná pláže v Sihanoukville v Kambodži. Říká se mu Želví pláž, páč každou zimu připlují želvy (Olive Ridley), aby tu nakladly vejce. Bývaly jich tisíce, ale v posledních letech jich vždy dorazí jen pár, pokud vůbec nějaká.

Pláž je chráněná zóna. Želví hnízdo na ní bylo jen jedno. Uprostřed, kousek od „parkoviště“. Oplocené, s cedulkou, která slibovala klubající se želvy třináctého února. A právě kvůli želvám je pláž téměř nerozvinutá. Jen na jednom konci pod stromy, daleko od písku, je bambusová bouda, kde si můžete dát pivo a kde vám uvaří zatraceně čerstvého kraba (pobíhají v košíku, ukážete, kterého chcete) nebo ogrilují rybu (čerstvá, nicméně ne živá ve chvíli prezentace). Dal jsem si kraba. Dorazil s louskáčkem na ořechy – k louskání klepet ;)

Cestou zpět z Galjibagu jsem míjel národní park Cotigao. Prý nádherné lesy v horách, i když ne moc zvířat. Podle mapky v průvodci se skrz něj do kola klikatí bezvýznamná silnice. Což přesně vyhovovalo mému plánu projet se v něm na motorce. Ale ranger u vstupu do parku mě od mého plánu odrazoval: „Silnice tam jsou, ale když to tu neznáš, bude to složitý. Nejsou tam žádné cedule a žádné vesnice, kde by ses zeptal na cestu. Jen pár domů, ale většinou kolem nich nikdo není.“ A protože už bylo pozdě odpoledne, dal jsem na něj a pro dnešek to zabalil.