Vedle mě mávají pokřikují poskakují září dvě Thajky. Kolem dvaceti. Jedna má na tváři nálepku s červeným srdcem, jedním ze symbolů Červené kampaně. „Khoothoot kha, promiňte,“ usměje se na mě a dostanu stejnou. Nálepku. Na triko. Takže už taky demonstruju za Thaksinovu miliardu dolarů.
Po Phetchaburi Road v Bangkoku nedaleko křižovatky Pratunam projíždí průvod Červených. Kolem přihlížející, prapory v rukou, červené klobouky, červená trika. „Jak dlouho už jedou?“ otáčím se na Tu se srdcem na tváři. „Už hodinu!“ jásá. Policie později odhadne, že průvodu se zúčastnilo 65 000 lidí a na 7 000 aut, náklaďáků, pickupů a motorek. Desetikilometrový had. Ráno vyrazili od mostu Phan Fa. Během dne obkrouží celé město, večer se zase k mostu vrátí. Po trase dlouhé cca 45 km. Na poslední chvíli si rozmyslí zajížďku přes řeku do Thonburi – ta by vedla kolem nemocnice Siriraj, kde se léčí thajský král a to by nebylo dobré PR.
Jako karneval. Sound systémy na pickupech. Posádky tančí a mávají prapory. Plácají si rukou s tančícími a mávajícími přihlížejícími. I když spousta posádek netančí. Schovává se na korbách pod slunečníky a vlajkami, stíní si transparenty. Ze všech teče pot. Docela rozumím těm, kteří okolo proplouvají v klimatizovaných taxících a přihlížejícím mávají skrz zavřená okénka. Je poledne. Slunečno. Horko. Kolem 37 °C. Pod nohama rozpálený asfalt. Však už také několik motorkářů omdlelo horkem. Do večera se k nim přidají další.
Děti s vodními pistolkami a najmutí komparsisté
Už to vypadalo, že se Červené košile postupně zabalí a odjedou domů. Kolem mostu Phan Fa, kde jich minulý víkend demonstrovalo přes 100 000, jich včera kempovalo sotva 20 000. Odkud se všichni vzali? Co ti všichni přihlížející a jásající zevlouni? To jsou přece obyvatelé Bangkoku. Nepřekvapivě řidiči tuktuků a skupinky dělníků, kteří si jen tak v přilbě odskočili z nedaleké stavby nákupního centra. Překvapivě také „mladé městské profesionálky“ v kostýmcích. Vážně i tady v hlavním městě mají Červení tolik sympatizantů?
Nemůžu se zbavit dojmu, že pro některé je to vážně jen karneval. Jako pro děti v červených tričkách, co tu pobíhají s vodními pistolkami. A kolik jich „protestuje“ stejně jako já? Šli po ulici, trochu zazevlovali a už měli nálepku na triku? Nebo vylezli před barák podívat se průvod a dostali vlajku do ruky? Jak vysvětlíte rozveselenému davu, že ho vlastně nemáte rádi? A ono tančit a plácat si rukou s kolemjedoucími je vlastně sanuk – zábava. A tomu žádný Thajec neodolá. Červení údajně také demonstrantům platí. „Protože protestující začali opouštět Bangkok, se pustili do najímání dalších lidi. U nás ve městě jim platí 1000–2000 bátů,“ prohlásil naposledy Atthaporn Ponlaboot z Phetchaburi, poslanec za vládní Demokraty.
Těžko se odhaduje, kdo vlastně k Červeným patří. Červeně se totiž neoblékli jen zaplacení komparsisté, ale i oportunističtí prodavači nudlí. Zajímavější spíš je, kdo červené triko neoblékl. Třeba Thajka, co má stánek na rohu nedaleko mého bytu. Ráno si u ní vždy kupuju chaa yen – thajský ledový čaj. Od začátku protestů na sobě neměla červenou ani jednou. Před pár dny kolem projížděli Červení, zrovna když nabírala led do sklenice. Troubili, pokřikovali. Reflexivně jsem se otočil, zvednul foťák. Rozesmála se a hned se ptala „Suay? Pěkný?“ – „Naasoncay, zajímavý,“ odpověděl jsem opatrně. „Co Červení, dobrý nebo špatný?“ zajímalo mě. „Baa!“ vybafla. Thajský slang pro „cvoci“.
Thaksin, Gandhi a Mandela
Pomineme-li jejich pochybné spolčení s Thaksinem, mají Červení pravdu. Thajsko je demokracie jen na papíře. Moc drží a vždy držela úzká elita – armáda, bývalá aristokracie. Nepřímo ovládá politiku i média. Své pozice se jen tak nevzdá. Demokratická strana a Žluté košile jsou její prodloužené ruce. Je možné, že třeba Veera Musikapong, jeden z vůdců Červených skutečně bojuje za demokracii. V thajské politice se pohybuje už pár desítek let. V osmdesátkách byl dokonce odsouzený za posmívání se králi, když kritizoval tehdejší společenské poměry (král mu dal milost). Jen se mu pak do cesty připletl Thaksin, který byl zdánlivě na stejné straně, a on se nějak ztratil. Stejně tak mnozí další.
Ale aby byli Červení skutečně důvěryhodní, musí s Thaksinem rozejít. Jenže ono je možná těžké rozejít se s těmi jeho miliardami. A navíc, Thaksin je pro zástupy Thajců idol. Nepatřil k stávající politické elitě, ale dostal se nahoru. Vydělal velký prachy. Stal se premiérem. Vedl zemi. Ukázal, že to je možný. Thajský sen. To, že před volbami slíbil každé vesnici milion bátů, určitě také pomohlo.
Potom ho za to zlá armáda vyhnala ze země. Thaksin o sobě prohlašuje, že je thajským Gandhim. S oblibou se přirovnává k Mandelovi. Do Thajska se ale bojí vrátit, páč mu hrozí 2 roky vězení. Mandela kvůli svým názorům a svému přesvědčení strávil za mřížemi celkem 27 let. Navíc změna, kterou představuje – tj. výměna oligarchie armády a aristokracie za oligarchii velkého businessu s Thaksinem v čele – má k řešení daleko.
Fotky z pochodu
