Home > Zápisník > Nemůžete jet do Japonska a nenavštívit Kjóto

Je jen pár kilometrů od Osaky, sotva hodinu vlakem. Přitom jako by to byla jiná země. Osaka je známá jídlem a netrpělivými a přátelskými lidmi. O obyvatelích Kjóta se říká, že jsou nafoukaní a nikdy neřeknou nic přímo. „Když se tě v Kjótu hostitel zeptá, jestli si dáš čajovou rýži, nenabízí ti čajovou rýži. Říká, že je čas, abys vypadnul. Kdo se v tom má vyznat!“ stěžovala si Saki z Osaky.

Kjóto bývalo hlavním městem Japonska. Sídlo císaře po víc než tisíc let. Ne vždy bylo skutečným centrem moci, ale vždy bylo centrem kultury. I když dnes na první pohled vypadá jako obyčejné moderní město, tady najdete stereotypní tradiční Japonsko. Rituály, tradice a zvyky, které se tak nelíbily Saki. Zenové zahrady. Bambusové parky s čajovými pavilony. S trochou štěstí potkáte na ulici pravé gejši.

Vypálit a pozlatit

Jako ve správném tradičním Japonsku je v Kjótu spousta chrámů. Je jich tu přes dva tisíce. Nejslavnější z nich Kinkakuji. Oblíbený cíl školních výletů a zahraničních turistů. Zlatý chrám. V zahradě, u jezera. Ten dnešní je replika. Původní v 1950 jeden nespokojený mnich vypálil. Po čtyřech letech postavili dřevěnou kopii. Tu pak v japonských zlatých osmdesátkách za těžké peníze pozlatili. Pravým zlatem. A i když Kinkakuji znamená Zlatý chrám, ten původní pravděpodobně zlatý nikdy nebyl. Alespoň na dobových pohlednicích je obyčejně dřevěný.

Hlídací lišky

Nejzábavnější z chrámů je ale komplex Fushimi-inari jinja. Na zalesněném kopci Inari-yama na jihu města. Snad od osmého století. Původně byl zasvěcený rýži a saké. Chodili se do něj modlit zemědělci za dobrou úrodu. Když zemědělství vyšlo z módy, lidé se sem začali chodit modlit za úspěch v libovolném podnikání. Fushimi-inari taisha, chrám na vrcholu hory, je jeden z nejpopulárnějších v Japonsku.

Vedou k němu tunely z tisíců červených torii, těsně jedna za druhou. Sem tam se tunel rozdvojí, ale zabloudit se nedá. Obě cesty vždy skončí na stejném místě. Jsem tu pozdě odpoledne. Dlouhé stíny a zlaté světlo. Skoro žádní lidé. Míjím hřbitovy a miniaturní svatyně. Všechno tu hlídají kamenné lišky. Japonci je považují za nadpřirozené bytosti – něco jako u nás víly – a posly boha obilí Inari. V chrámu na vrcholu si vytáhnu věštbu. Slibuje maximální štěstí. Prý na co šáhnu, to se mi podaří. Jako obvykle ;) Tahání věšteb a podobné „zbytečnosti“ mi jdou zatraceně dobře.