Po Tokiu neběhá rozzuřená Godzilla a neokusuje mrakodrapy. Vše ostatní, co jste kdy o Japonsku slyšeli, je pravděpodobně pravda. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si představoval. To se mi zatím nikde jinde nestalo. I když možná je to tím, že jsem přečetl moc mangy viděl moc japonského anime.
12. 05. '10
Akcelerace. Ujíždějící krajina se mění ve rozmáznutou šmouhu. Seká jí čerň tunelů. Jako byste zatraceně rychle jeli kolem obřího čárového kódu. I přesto, že svištíme kolem 300 km/h je jízda stejně měkká a tichá. Jako modrá plyš sedačky, na které sedím. Jsem v Shinkansenu, japonském rychlovlaku. V nejnovějším a nejrychlejším modelu N700. Více
11. 05. '10
V Japonsku jsou všude. Září v ulicích velkoměst a lákají k sobě kolemjdoucí. Osaměle postávají v zapadlých vesnicích na zapadlých ostrovech. Ztraceně vyčkávají v lesích a na loukách. Zevlují i na lodích a ve vlacích. Celkem jich je pět a půl milionu. Víc než obyvatel Slovenska. Ročně do nich Japonci nahází pět bilionů yenů. Jeden bilion korun. Více
10. 05. '10
„V Osace se prý přechází i na červenou!“ divila se Chihiro, jedna z postav japonského animovaného seriálu Azumanga Daio. „Počkej až dorazíš do Osaky. Lidi jsou tam irachi. Netrpěliví, nedočkaví. Dokonce mají vedle semaforů odpočet, kdy padne zelená!“ smál se Jun z Tokia. Semafory a přecházení na červenou v Osace Japonce odjinud fascinují. Více
09. 05. '10
Nemůžete jet do Paříže a nevidět Eiffelovku. Nemůžete jet do Indie a nevidět Taj Mahal. Nemůžete jet do New Yorku a nevidět Sochu svobody. Nemůžete jet do Londýna a nevidět Big Ben. A nemůžete jet do Japonska a nenavštívit Kjóto. Více
08. 05. '10
Nemáte-li nic k jídlu, srnky si vás ani nevšimnou. Ale vytáhněte shika sembei, speciální crackery z rýžových otrub, a obklopí vás jich víc než byste chtěli. Natahují krky a pokyvují hlavou. Říká se, že se po japonsku uctivě klaní. Ale nenechte se obalamutit. Jsou to zákeřné bestie. Více
07. 05. '10
Poledne. Venku skoro tma. Od rána prší. A tak jsem v osackém akváriu. Touhle dobou ve všední den je tu jen pár párů na rande, pár rodin s dětmi. Tučňáci a tuňáci a několikametroví rejnoci. A místní superstar – obří žralok velrybí. Dokonce se na něm vozí hejno ryb, přesně jak sliboval obrázek na vstupence. Více
05. 05. '10
Osaka je známá přecházením na červenou, přátelskými lidmi a jídlem. Však se také v Japonsku říká: „Strojte a klaňte se do zemdlení v Kjótu, krmte se k prasknutí v Osace.“ A stejně jako její obyvatelé nejsou nafrnění jako ti ze sousedního Kjóta, není nafrněná ani její kuchyně. Okonomiyaki a kushikatsu. Ale hlavně takoyaki. Více
02. 05. '10
Ležím v bazénu horké minerálky. Výhled přes útesy na moře. Za mnou kopce pokryté lesy. Onsen Hirauchi-kaichu – horké prameny na jihu Yakushimy. Tři bazénky vysekané v kameni. Přístupné jen pár hodin denně při odlivu. Jindy jsou pod hladinou moře. Více
02. 05. '10
„Chceš si půjčit kolo? Kolem sopky to trvá čtyři hodiny,“ navrhuje mi holka na recepci v hostelu pod Sakurajimou. Čtyři hodiny, to zní docela dobře. Že bych si ho půjčil? „Ale na druhé straně padá popílek, budeš celej černej,“ varuje mě. „Tak to raději bez kola,“ rozmýšlím si to. Usměje a pokývne hlavou. Jako by to předem věděla. Více
30. 04. '10
Na Yakushimu se jezdí kvůli „Velkému stromu“. Zábavnější, zajímavější – a míň namáhavý – je výlet do Shiratani Unsuikyo. Rokle s pohádkovým lesem, v kterém Oga Kazuo, vrchní ilustrátor studia Ghibli, strávil spoustu času skicováním při práci na slavném animovaném filmu Princezna Mononoke. Vážně to tu vypadá jako v zakletém lese. Více
30. 04. '10
Yakushima. Ostrov šedesát km přes moře na jih od Kyushu. Celý přikrytý jedním velkým lesem. Pár skoro dvoutisícovek. Spousta deště. Nejmokřejší místo v Japonsku. Dokonce jedno z nejmokřejších na světě. „Prší tu 35 dní z měsíce,“ říkají místní. Ve skutečnosti jen polovina dní v roce, ale prší tu opravdu hodně. Na pobřeží čtyři metry ročně, v horách osm až deset. Více
25. 04. '10
Vlak po cestě z Kumamoto dvakrát změní směr. Jedeme vpřed–couváme–jedeme vpřed. Stoupáme po strmé stěně kráteru Aso. Turistická mapa, kterou jsem dostal na nádraží, hrdě hlásá, že s 18 km z východu na západ, 24 km ze severu na jih a obvodem přes 120 km je Aso největší kráter na světě. A že vzniknul před sto tisíci lety po propadu obrovské sopky. Více
24. 04. '10
„Rychle! Pojď,“ táhne mě Eri ven na palubu. „Kamome!“ ukazuje na hejno křičících racků. Létají tak blízko. Když natáhnu ruku, možná se jich dotknu? A co když se jich dotknu? Eri vytahuje pikslu Jagarika. Jestlipak budou zobat z ruky? Ale moc se jim nechce. Lámu tyčinku a házím ji do prolétajícího hejna. Ptáci za letu chytají drobky. Do vody žádné nespadnou. Více
23. 04. '10
Studený vítr. Šedé ranní světlo. Kovová hladina, dlouhé vlny. V dálce pluje černý stín. Ostrov, který Japonci znají pod přezdívkou Gunkanjima – Ostrov, co vypadá jako loď. Ne pod jeho pravým jménem Hashima. Říká se, že za druhé světové války si ho s lodí spletla posádka americké ponorky a torpédovala ho. Prázdné řítící se budovy, místo oken černé díry. Železobeton rozkousaný slaným větrem. Uhelný důl. Opuštěný přes třicet let. Více
22. 04. '10
Nagasaki je pěkné město. Na kopcích. U moře. První z japonských přístavů, který se otevřel cizincům poté, co v něm v polovině šestnáctého století přistála zbloudilá čínská loď s portugalskými dobrodruhy na palubě. Další následovali. Mezi nimi i sv. Francis Xavier, který zkonvertoval místního vládce ke křesťanství. Více
21. 04. '10
Tenjin – nákupní čtvrť a centrum Fukuoky – je anonymní sklo a beton. Stejně jako centrum libovolného japonského moderního města. Jdu směrem k řece. Projdu nenápadnou, také skleněnou budovou do parku na druhé straně. Černé krákání vran. Mrholí. Fouká. Přesto se mraky na nebi z aluminia vůbec nepohybují. Mokrá tráva mi čmárá po botách. Když se otočím, budova je pryč. Vidím jen ruinu aztécké pyramidy, kterou požírá džungle. Více
20. 04. '10
Kdykoliv jsem řekl v Japonsku „Fukuoka“, dostalo se mi odpovědi „ramen“. Žluté čínské nudle v polévce, do kterých jsou všichni Japonci blázni. Ve Fukuoce v typickém hustém bílém vývaru z vepřových kostí. Tonkotsu ramen. Můžete si je dát v jedné ze stovek restaurací. Nebo pro Japonsko exoticky v yatai – stáncích na ulici, které otvírají jen v noci. Více
18. 04. '10
Nedaleko Hirošimy, na ostrově Miyajima, je Plovoucí torii. Jeden z tří nejlepších pohledů v Japonsku. Alespoň podle seznamu, který sestavil japonský učenec Hayashi Razan v polovině sedmnáctého století. A který převzalo japonské ministerstvo turismu. Více
17. 04. '10
Hiroshima. První ze dvou měst, na které Spojené státy hodily atomovku. Dnes vypadá jako obyčejné japonské město. Je placatá. A vynechám-li místní specialitu hiroshimayaki ne moc zajímavá. A přesto tu potkáte snad víc turistů než v Kjótu. Více
13. 04. '10
Shin Sekai a pár ulic na jih od něj, za kolejemi nadzemky. Prý nejnebezpečnější místo v Japonsku. Mnoho obyvatel Osaky vám řekne, že by tam nikdy nevkročili. Průvodce varuje turisty, aby si dávali pozor. Ale když tahle čtvrť v roce 1912 tady na jihu města vyrostla, byla to zářná budoucnost. Shin Sekai. Nový svět. Více
12. 04. '10
„Kvetoucí sakury? Říká se, že park v Shinjuku je nejlepší. Ale já mám raději Ueno. Počítej s tím, že o víkendu tam bude spousta lidí,“ doporučoval mi Jun parky v Tokiu. „Taky spousta opilých lidí,“ rozesmál se nakonec. Měl pravdu. Park v Ueno je plný lidí. Dokonce už před polednem. Parkem proudí lidé, fotí květy a fotí se s květy. Zem je zakrytá modrými plastovými plachtami. Každé místo, kde s dá rozložit deka, každé místo, kde se dá sednout, je zabrané. Více
08. 04. '10
Obchody s oblečením. Kabelkami. Klobouky. Boty. Spodním prádlem. Ne, nejsem v Harajuku. I když se tak Sugamu někdy přezdívá. Oproti Harajuku tu nefrčí boty na podpatku. Ani gothic lolita make-up. Nebo růžové a zelené vlasy. Vlasy jsou tu šedé. Sugamu se přezdívá Obaachan no Harajuku. Harajuku pro babičky. Více
08. 04. '10
Úzké uličky. Šestnáct set stánků. Mokrá podlaha. Kontejnery s ledem. Chvíli nedáváte pozor a div vás nepřejede ještěrka. Holé zářivky. Holé žárovky. Brzo ráno. Před východem slunce. Zívání, kafe, cigára. Holínky a gumové zástěry. Zima. A ryby. Tuny ryb. Více
06. 04. '10
Japonka, ani ne dvacet. V černých šatech s bílou krajkovou zástěrou. Ve vlasech čelenka s růžovýma kočičíma ušima. Podá mi letáček a ukloní se. Pár slov japonsky, kterým nerozumím. Nepřirozeně vysokým hlasem, jako by byla postavou z japonského animovaného seriálu. Jdu dál ulicí. Bílý šum kovově rachotící pachinko herny. Postávající zevlouni u stánku s tureckým kebabem. Sklánějící se hrozen lidí nad bednami s mangou z druhé ruky na chodníku. Počítače, herní konzole, roboti, foťáky, gadgety. Více
05. 04. '10
Jeden pohled na orientační plán tokijské podzemky a vím, že to nebude žádná legrace. A zároveň že to bude spousta legrace. Jako nudle v misce polévky se na něm vinou linky Tokijského metra a Metra Toei. Mezi nimi se nenápadně proplétají tenké čáry znázorňující trasy navazujících příměstských vlaků, Japonských železnic, soukromých železnic, tramvaje a jednokolejky. Více
04. 04. '10
Nejenže v Japonsku mluví semafory a parky, mají tu záchody s vyhřívanými prkýnky. Lepší modely dokonce umí prkýnko samy i zvedat a sklápět. Všechny modely ovšem mají bidet, co na stisknutí čudlíku vyjede z pod prkýnka. Více
03. 04. '10
Teplo. Ticho. Měkký koberec. Tlumené osvětlení. Dvě řady kapsulí nad sebou po každé straně. Mezi nimi ulička dva metry široká. Už nejsem v Tokyu. Jsem na vesmírné lodi Nostromo. Z každého temného kouta na mě může vyskočit Vetřelec. Více
02. 04. '10
Po Tokiu neběhá rozzuřená Godzilla a neokusuje mrakodrapy. Vše ostatní, co jste kdy o Japonsku slyšeli, je pravděpodobně pravda. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si představoval. To se mi zatím nikde jinde nestalo. I když možná je to tím, že jsem přečetl moc mangy viděl moc japonského anime. Více
31. 03. '10
Na displeji červeně svítí 13,1 kg. Můj batoh na pásu check-in přepážky na letišti v Bangkoku. Let do Japonska, s přestupem v Taipei. Můj pas v ruce Thajky za pultíkem. Ale místo očekávaného úsměvu vidím kamennou tvář. Místo obvyklého „Okénko nebo ulička?“ slyším „Mohu vidět vaši zpáteční letenku?“ Více
