Neóny na Dotombori – včetně slavného „Běžícího muže“
„V Osace se prý přechází i na červenou!“ divila se Chihiro, jedna z postav japonského animovaného seriálu Azumanga Daio. „Počkej až dorazíš do Osaky. Lidi jsou tam irachi. Netrpěliví, nedočkaví. Dokonce mají vedle semaforů odpočet, kdy padne zelená!“ smál se Jun z Tokia.
Semafory a přecházení na červenou v Osace Japonce ze zbytku země fascinují. Jinde se totiž na červenou nepřechází. V Tokiu nikdy. I když je semafor v nějaké zapadlé ulici, kde projedou tři auta za den. Kde je dobře vidět na každou stranu. Chodci vždy spořádaně počkají na zelenou. Jako vychovaně naprogramovaní roboti. V Osace se rozhlédnou, jestli někde kolem nehlídá policie, a přejdou. Řidiči tu dokonce občas projedou červenou. A většinou na ní ještě startují.
Přidejte k tomu nejmelodičtější a zároveň nejdrsnější japonský dialekt a přátelské obyvatele, kteří nejsou jako snobové z Tokia, ani nafrněný jako ti z Kjóta. Dostanete město, kde se businessmani zdraví „Mo kari-makka?“ Tedy „Tak co, vyděláváš prachy?“ Přijatelná je prý jen jediná odpověď: „Má boči-boči den ná!“ – „Celkem to jde, znáš to.“ A když na ulici v Osace někoho úplně cizího jako „seknete“ katanou nebo „zastřelíte“, snad každý „udělá mrtvého“. Ve zbytku Japonska se budou tvářit, že vás nevidí.
A navíc v Osace mají takoyaki.
Pes: Odpočty vedle semaforů uvidíte i v Tokiu. I když, pravda, zatímco v Osace jsou snad všude, v Tokiu jen příležitostně.
