Home > Zápisník > Yokoso! Japan

„Japonsko žije dvacet let v budoucnosti,“ možná jste slyšeli. Představíte si mrakodrapy. Neony a Blade Runner. Nebe poškrábané elektrickými dráty. Přeškrtané tlustými tahy nadzemky. Jestli víte trochu víc, vzpomenete si na zamotané linky metra v Tokiu. Na říční autobusy tamtéž, které jako by vypadly ze sci-fi komiksu. Však je také navrhl Matsumoto Leiji, slavný ilustrátor mangy. Na salarymany, kteří se ráno řadí na nástupištích při čekání na vlak. Všichni v černém obleku, bílé košili, tmavé kravatě. Jako naklonovaný agent Smith z Matrixu.

Pokud jste viděli nějaký japonský film ze současnosti, budete vědět, že přes to všechno Japonsko není jako z okázalé futuristické sci-fi. Ani jako z temné blade-runnerovské. Budete vědět, že tu nejsou jen neony a mrakodrapy, ale i rezidenční čtvrti s domky podél úzkých ulic bez chodníků. A beze jména. Parky a zahrady, v kterých na začátku jara rozkvetou třešně. O něco později švestky. Budete vědět, že v japonských městech je málo místa. A budete vědět, že japonská města jsou rozlezlá monstra. I kdybyste to netušili, dojde vám to po cestě z tokijského letiště do centra. Letiště je ve skutečnosti v sousedním kraji, v Chiba, přes šedesát kilometrů daleko. Po cestě z něj do Tokia jedete celou dobu městem.

Budoucnost v Japonsku je nenápadná. Každodenní. Obyčejná. V detailech. Jak všechno perfektně funguje. Vlaky a metro přesně dodržují jízdní řád. Semafory místo pípání hrají legrační melodie a mluví. Mluví i eskalátory a sem tam i parky. Záchody mají vyhřívaná prkýnka. Robotizovaná parkoviště. QR kódy na billboardech, které vyfotíte mobilem a ony vás odkážou na web. Je tu čisto. Až tomu nevěřím. Když se zvědavě dotknu rukou chodníku, neušpiním se. I google.jp vypadá čistěji než google.cz. (Má vyšší proklad řádků.) Vše vypadá ostře. Všechny ostatní země jsou proti Japonsku rozmazané fotky.

I pankáči se uctivě klaní

Japonci jsou zdvořilí a ochotní. Začne to hned na letišti. Kupuju lístek na vlak do města. „Vlak jede v 10.17pm a abyste se dostal do Asakusy, musíte přestoupit v Aoto,“ vysvětluje Japonka u okénka, když mi vrací drobné. Sama od sebe, aniž bych se jí na cokoliv zeptal. Úplně při tom září. Jako by měla radost, že mi může pomoci – ač je to její práce. Nezdá se, že by to hrála. Jindy si v konbini kupuju sendvič a pár onigri. Při placení na mě prodavač zatřepe modrou krabicí s kulatým otvorem na vrchu. Ať si prý vytáhnu los. Zalovím. Na papírku nápis v katakaně ジュース. „Džusu!“ zajásá prodavač a odběhne – doslova, opravdu běží – k chladícím boxům pro láhev citrónového džusu. Nemá důvod spěchat, jsem jediný zákazník v obchodě.

Funguje to i jindy. Nejen v obchodech. Zastavím se na rohu ulice a vytáhnu z kapsy plán metra. Neztratil jsem se. Přemýšlím, kam se vypravit. Sotva ho rozevřu už se mě někdo ptá, zda potřebuju pomoci. V parku si to ke mně nakročí miniaturní pes – na délku sotva dvacet cm – na vodítku a chystá se mi připlést pod nohy. Třicetiletá Japonka na druhém konci vodítka ho přitáhne zpět k sobě. Otočí se ke mně a několikrát se omluvně ukloní „Gomenasai, gomenasai!“ Nejzábavnější ovšem je, že stejně uctivě se klaní i pankáči s fialovými špičatými vlasy, černými okovanými botami po kolena a piercingem snad všude. A bude stačit týden nebo dva v Japonsku a budu se klanět zrovna tak.

V Japonsku je přece zatraceně draho!

(Všechny následující ceny jsou v Kč. 1 Kč ≈ 5 yenů.)

V Japonsku dokonce může být draho, jak se říká. Stačí si v supermarketu splést přihrádku a u kasy zjistíte, že to jabko přijde na sto korun. Zajdete na večeři do takové obyčejně vypadající restaurace a je to za šest stovek. Sem tam se najde i miska rýže s ebi tempura (smažené tygří krevety v těstíčku) za patnáct set… Ale také tu může být až překvapivě levně. Levněji než v Západní Evropě. Asi tak jako u nás. Bydlení v hostelu je za 400–600 korun. Slušný oběd nebo večeře se dá pořídit za sto, za sto padesát. Za dvě stě najdete i celkem luxusní menu. Když se budete opravdu snažit, možná objevíte i bento za pade. Sushi z pásu je cca 20–30 korun za talíř. Zkuste to v Česku.

Doprava, ta drahá je. Cesta metrem přes Tokio za 50 Kč. Meziměstská je na tom podobně. Shinkansen do šest set kilometrů vzdálené Osaky stojí dva a půĺ tisíce a jste tam za dvě a půl hodiny. Obyčejným vlakem to trvá hodin osm a je to za šestnáct set. Za stejně dlouho to zvládne i autobus, který je za pouhých sedm set. Ale podobně výhodné ceny platí jen pro cesty mezi Tokiem a pár velkými městy. Na ostatních trasách sice bývá autobus levnější než vlak, ale ne o moc.

Pes pro úplnost: Ne, na ulicích tu nemají automaty s použitými kalhotkami středoškolaček pro fetišisty. Ne, salarymani v metru běžně nečtou porno komiksy.

Pár fotek