Stojím na malém molu hned vedle mostu přes kanál ve Swarupkathi. Jen kus od obřího polo-plovoucího trhu se dřevem. Spolu se mnou tak desítka místních. Čekají na přívoz, který je vezme dolů po proudu a pak přes řeku. Já se jen tak rozhlížím. Jako by nic. Pozoruju cvrkot. Ve skutečnosti chci plout proti proudu. Do vnitrozemí. Kam žádné pravidelné lodě neplují.

Zatraceně brzo ráno. Před rozedněním. Od řeky leze vlhká zima. V mlze rozmazaně září světla lodí zakotvených v nedalekém přístavu. Zvuky v mlze zní taky rozmazaně. Tady na opuštěném temném molu postávají lidé zachumlaní v chlupatých dekách. Tiše pozorují řeku. O pár metrů dál o pár minut dřív řezníci porazili prase. Teď visí za zadní nohy na dvou kůlech zaražených do bahna na břehu. Řezníci ho pářou v půl.

Je měkce zářivé ráno. Vzduch čerstvě chladně voní. Vracíme se strašidelně temným rozestavěným tunelem zpátky do Yusufeli. Přejedeme most, před kterým jsme včera odbočili, a pokračujeme na jih po úzké asfaltce podél řeky.

Zastavujeme uprostřed čtyřproudé silnice. Čekáme, až pastevec s holí, šviháckým knírem a falešnou kšiltovkou Tommy Hilfiger přežene stádo krav. Jsme na hlavním tahu do , ale tohle stádo není dneska ani zdaleka první. A to jsme vyrazili z Karsu sotva před půl hodinou. Popravdě, potkáváme tu víc krav než aut.

Na vojenskou základnu po pravé straně silnice jako kdyby armáda dávno zapomněla. Plot kolem ní sotva stojí. Na kácejících se betonových sloupech visí obyčejné pletivo. Nebo možná pletivo je to poslední, co drží sloupy jakž-takž vzpřímené. Sto nebo dvě stě metrů za plotem se krčí pár ošuntělých bytovek. Jejich zaprášená omítka dávno vyšisovala do bledě růžové. Jen nové bezpečnostní kamery napovídají, že zapomenutě základna asi jen vypadá.

Tady přistála Noemova archa, když začala opadat voda po potopě. Tedy přesněji na hoře před námi. Alespoň tak podle tradice tvrdí Bible. Stojíme na kraji silnice kousek na sever od Doğubayazıt a koukáme na perfektní zasněžený kužel stratovulkánu s ufiklou špičkou. Ararat. 5 137 m.

Měkce alkalická modř hladiny jezera plynule přechází v modř zářivého nebe nad námi. Horizont se rozplývá v slaném oparu a není poznat, kde jedno končí a druhé začíná. Vyprahlý okr jednoduché kamenité krajiny na druhé straně silnice vypadá díky té modré ještě pustější.

Ráno je starý Diyarbakır nebývale prázdný. Ulice jsou až podezřele tiché a klidné. Vzduch je ještě chladivě svěží, ale přitom už voní horkým sluncem. Sedíme na lavičce na hlavní ulici nedaleko západní brány a snídáme. Z obchodu s obuví se vynoří usměvavý chlapík. „Odkud jste?“ ptá se zvědavě. „Dáte si čaj?“ ptá se hned dál, ještě než stačíme odpovědět na první otázku. Zase na nic nečeká a rovnou mávne na poslíčka.

V cestě mi stojí ohrada z vlnitého pozinkovaného plechu. Škvírou v ní vidím prázdnou step plevelu a nalétaných keřů městské divočiny. Uprostřed ní osamoceně stojí arménský kostel z černého kamene. . Stejně jsem dopadnul při pokusu dostat se k němu od Sülüklü Han. A zrovna tak od Čtyřnohého minaretu.

Silnice protíná prašný okraj města. Jako všude na tureckém východě je tu zbytečně moc místa. Jednotlivé domy na neudržovaných pozemcích jsou příliš daleko od sebe, území nikoho mezi nimi je zarostlé kamením a sutí a křivými ploty z pletiva. Středový pruh silnici je z písku a pohromadě ho drží snad jen sporadické trsy trávy seschlé do stejné barvy. Kolem zaprášené obchody se stavebninami, odložené kamiony a podezřele moc benzínek.

Je pár minut před šestou ráno. Slunce právě vyšlo. Budí nás hluboký hukot. Jako by někdo zapálil benzínovou letlampu. Nebo spíš tak několik desítek letlamp. Pořádně nampumpovaných. Které jsou pravděpodobně velké jako motor Airbusu 380. Ale to je tady v Göreme každodenní budíček.

Ráno je v Mosonmagyaróvár všude mokro. Celou noc pršelo. Ze stromů ještě pořád kape do velkých kaluží na ulici. Vůně vodou nasáklého vzduchu. Nerozhodně šedivé nebe. Teď z něj neprší. Ale rozhodně neslibuje, že to tak vydrží. Suším motorku ubrousky, co jsem nabral u snídaně. Sedlo. Nádrž. Gripy. Všude, kde se budu dotýkat. Displej a zrcátka. Kde bych rád viděl víc než jen kapky vody.

Místo dálnice mám pod koly řeku. Levým ukazovákem několikrát za minutu stírám vodu z plexi helmy. To abych vůbec něco viděl. Nacucaná kožená rukavice váží snad kilo. Ani nevím, jestli tak hustě prší, nebo je to jen vodní tříšť rozprašovaná auty přede mnou. Takhle to ale určitě nebude celou cestu, říkám si. V následujících třech dnech mě totiž čekají skoro 2 000 km. Směrem na jihovýchod.

Som Tam Jay So je typická venkovská restaurace. Vitrína s kusy grilovaného masa. Pult s řadou velkých keramických hmoždířů pro přípravu salátu som tam. Pár stolků ve dvoře pod slunečníky. Další v přístřešku z vlnitého plechu, co vypadá jako garáž. Uprostřed klidné ulice, jako někde na thajském venkově. Ale nad korunami stromů se tyčí mrakodrapy. Jste v centru Bangkoku. Pár kroků od ulice Silom.

Lalmohan Saha Street, Dháka

Půl milionu rikšů. Nebo možná ještě o několik set tisíc víc. Nejlepší dopravní prostředek v Dháce.

Stojíme ve stínu vedle benzínky v centru Nikšiče. Snídáme burek z pekárny přes ulici. Se sýrem a s masem. Prohlížíme mapu. Máme namířeno ke slavnému Kotorskému zálivu. Ale nejdřív si uděláme zajížďku ke klášteru v Ostrogu, plánujeme. Není to daleko. A na fotkách vypadá skoro neuvěřitelně. Budovy přilepené k svislé skalní stěně vysoko nad údolím. Prý nejoblíbenější poutní místo v Černé Hoře.

Tři ráno. Budí mě štěkot. Už poněkolikáté. Japonka si klidně spí. Večer ten vlčák sotva ležel před restaurací u silnice. Vypadal tak na sto let. Teď obchází usedlost ve velkých kruzích a štěká. Odhání medvědy, které slibovala cedule na křižovatce? K tomu jako by někdo nedaleko sekal trávu tupým srpem. Medvědi přece trávu nežerou? Nebo žerou? Najednou si pár metrů od chatičky hlasitě odfrkne kůň. Leknutím skoro spadnu z postele. Tak to byla ta tupá sekačka.

Je pozdě odpoledne. Jsme na hranicích mezi Bosnou-Hercegovinou a Černou Horou. Přechod Hum–Šćepan Polje. Hlavní tah mezi Sarajevem a Podgoricou. Bezvýznamnější silnice snad neexistuje. Konec světa. Tady na bosenské straně je jen pár stavebních budek. Před námi tři nebo čtyři auta. Sotva stihnu vytáhnout pas a jsme z Bosny venku.

Ráno vyrážíme z Mostaru. Dnes míříme do Černé Hory. Z města jsme hned venku. Jedeme vyprahlou krasovou krajinou. Ze silnice koukáme na zříceninu hradu na kopci. Blagaj. Zapomeneme, že se chceme pod ním zastavit u pramene řeky Buna – zjistím to až za pár dní, až budu koukat do poznámek s plánem výletu. Včera jsme zkrátka věnovali víc pozornosti horám grilovaného masa k večeři a poslouchání válečných historek majitele hostelu.

Vstáváme v šest ráno. Dnes nás čeká Großglockner-Hochalpenstraße. Snad nejslavnější alpská vyhlídková silnice. Chceme ji mít jen pro sebe. Nebo aspoň skoro. Otvírá sice už v pět – ale to bude ještě děsná zima.

V noci neprší. Je strašná zima. Nehledě na tlustou nafukovací karimatku. Nehledě na termoprádlo. Probudím se kolem šesté. Další dvě hodiny se přemlouvám, že ještě na hodinu usnu. Zima mi to ale nedovolí. Před osmou to vzdávám. Vylezu ze stanu. Jde mi pára od pusy. Blankytně modré nebe ale slibuje krásný den. Na sluníčku už je vzduch spíš svěží než mrazivý. Voní létem.

Hned ráno z Prato allo Stelvio vyrážíme do Merana. Vede tu jen jedna silnice. Údolím řeky Adige. Mezi sady s dokonale nalinkovanými řadami ovocných stromů. Hlavně jabloně, ale pěstují se tu i meruňky a exotičtější ovoce. Sem tam nenápadné ukazatele na továrny na slavný tyrolský špek.

Když ráno vykoukneme z karavanu, svítí skrz mraky slunce. Ne moc přesvědčivě. Procházku k železniční mu viaduktu raději neopakujeme. Nechceme zase přivolat bouři jako včera. Balíme mokrý stan, v kterém jsme nespali. A ještě než vyrazíme na cestu, zastavujeme se v supermarketu pro snídani. Jako vždy chleba a sýr.

Pár minut po sedmé ráno. Ač takhle brzo a v horách, slunce už začíná ohřívat vzduch. Čeká nás další tropický den. Balíme stan a jedeme do Švýcarska. Snídani si dáme někde po cestě.

Sedm ráno. Vystrčím hlavu ze stanu. Azurová obloha. Letní vůně. Tráva a voda nedalekého Bodamského jezera. Jasný příslib horkého dne.

Na dnešek máme naplánovaný přesun k Bodamskému jezeru. Po nedálnicích je to skoro pět set kilometrů. Na dálnici se mi celý den vlát na CRF250L na hranici možností moc nechce. Japonka je na tom s PCX stejně.

Na začátku července jsme si s mojí Japonkou půjčili na celé léto motorky. Hondy. Já skoro-terénní CRF250L. Japonka skútr PCX125. Po Asii máme oba najeto desetitisíce kilometrů. Po Evropě jsem najel nejvíc asi v motoškole. Japonka ani to ne. Řidičák dělala v Japonsku. První výlety tak byly přiměřeně ambiciózní velikosti našich strojů. Krušné Hory. Saské Švýcarsko. Jižní Čechy a kousek Rakouska. Ale samozřejmě. V Evropě je jen jedno místo, kam jako motorkář prostě musíte jet. Alpy.