Alpy, den 7: Tři zuby a svatá krev

V noci neprší. Je strašná zima. Nehledě na tlustou nafukovací karimatku. Nehledě na termoprádlo. Probudím se kolem šesté. Další dvě hodiny se přemlouvám, že ještě na hodinu usnu. Zima mi to ale nedovolí. Před osmou to vzdávám. Vylezu ze stanu. Jde mi pára od pusy. Blankytně modré nebe ale slibuje krásný den. Na sluníčku už je vzduch spíš svěží než mrazivý. Voní létem.

Recepce kempu Dolomiti v Cortina d'Ampezzo

Balíme tábor. Nejprve se zastavujeme ve městě. V supermarketu na pěší zóně kupujeme bagetu, sýr a salám. Sedáme si na sluníčku na zídku na náměstí před bazilikou. Snídáme. Pak ještě jednou objedeme centrum záhadným systémem jednosměrek. Podjedeme pod železničním viaduktem, na který jsme měli výhled při včerejší večeři. Přes passo Tre Croci zamíříme k jezeru Misurina. Chceme se mrknout nahoru k Tre Cime di Lavaredo. Snad nejznámější skupině alpských štítů. Symbolu italských Dolomit. Od jezera vede silnice až nahoru pod štíty. Budou z ní určitě skvělé výhledy. Podle mapy i silnice samotná vypadá zábavně.

Silnice k Lago di Misurina

Možná jsme měli ráno vyrazit dřív. Je kolem jedenácté. Na odbočce k Tre Cime mává chlapík na přijíždějící auta. Všechny otáčí zpět. „Nemůžeme nahoru ani na motorce?“ ptám se. „Můžete to zkusit,“ směje se a pouští nás dál. Za první zatáčkou začíná fronta aut. Vůbec se nehýbe. Vypnuté motory. Lidé postávají kolem. Celou ji předjíždíme. Dva nebo tři kilometry. Až k budce se zavřenou závorou. Na ní vylepený ceník. Motocicli za 20 €. Větší problém je ale ta zavřená závora. Parkoviště nahoře je prý plné. „Ani na motorce by to nešlo?“ zkoušíme to i tady. Výběrčí v kukani se ani neusměje. „Ne, ani na motorce by to nešlo,“ otráveně mžourá. Jako by to byla nejhloupější věc, co dnes slyšel. No nic. Po cestě dolů si všimneme, že ve frontě bez výjimky stojí i pravidelné linkové autobusy.

Tre Cime di Lavaredo, v popředí jezero Misurina
Refugio pod Tre Cime di Lavaredo
via Val Ansiei, před Auronzo di Cadore

Sappada, omylem

Šipka Sappada rovně. Sakra. To nezní správně. Chtěli jsme to vzít jihem údolím Pesarina. Koukáme do mapy. Opravdu. Jedeme po jiné silnice. Zpátky na křižovatku je to možná deset kilometrů. Že bychom se vrátili? Pak si všimneme, že ta jižní silnice je v mapě označená jako neprůjezdná. Moc se nám to nezdá. Je stejně žlutá jako ta, na které jsme teď. I když o něco užší. Raději to neriskujeme. Vracet se nám stejně moc nechce. Tahle cesta taky nevypadá špatně. Široký nový asfalt, údolím mezi skálami, podél bublající řeky, žádný provoz.

Sappada je typické zimní středisko v létě. Klid a prázdnota. Na parkovištích podezřele málo aut. Ski-servis nepřesvědčivě převlečený za prodejnu kol. Kavárny a pizzerie jako by už několik měsíců marně čekaly na zákazníky. Monumentální Monte Siera se zbytky sněhu na nižších svazích znuděně drápe mraky.

Monte Siera, Sappada

Postupně klesáme. Krajina je obyčejnější. V Comeglians, nejnižším bodě (538 m) dnešní cesty tankujeme. Pokračujeme údolím skrz vesnice. Přes most přes téměř vyschlé kamenité koryto řeky But. Zabočíme na sever na hlavní silnici přes Karnické Alpy do Rakouska. Ač hlavní, stejně sakra úzká. Samá serpentina, strmě stoupá příkrým úbočím skrz betonové galerie. Je šedivě zataženo. Jako by mělo každou chvíli začít pršet. Zároveň jako by se do toho mrakům nějak nechtělo. Stoupáme, ale jsme zřetelně o pár set metrů níž než v předchozích dnech. Žádné vysokohorské louky. Žádné holé skály. Žádná kleč. Kopce tu pokrývají hustě zelené jehličnaté lesy.

Přejedeme klidnou hranici na průsmyku. Hned začneme padat prudce dolů dlouhou téměř rovnou galerií. V Kötschach si dáváme „domácí“ sendvič v Bille. Uzená šunka s čerstvým salátem v trojúhelníkové housce. O řád lepší, než co v Česku dostanete v Bageterie Boulevard. Necelá 4 €. Jak to dělají? Suroviny o nic lepší nemají. Musí je umět lépe sestavit – a nešetří přitom majonézou.

Svatá krev

Zbývá nám posledních pár kilometrů do Heiligenblut. Slunce pomalu mizí za hřbety hor. Jedeme ve stínu – a překvapivém chladu. Krčíme se proti poryvům silného větru. Na poslední pumpě před vesnicí vereme benzín. Ať můžeme zítra brzo ráno vyrazit bez zdržovaní.

Těsně než vjedeme do Heiligenblut, mineme odbočku vpravo na Großglockner Hochalpenstraße. Ta nás čeká zítra. Nalevo, kousek pod námi je gotický kostel s ostře špičatou věží. Svatý Vincenc. V jeho svatostánku je uložena lahev s Kristovou krví. Odtud pochází jméno vesnice. Heiligenblut. Svatá krev. Podle legendy se sem krev dostala na vánoce roku 914. Dánský rytíř Briccius ji vezl z chrámu svaté SofieKonstantinopoli (dnešním Istanbulu), kde prýštila z obrazu Ukřižování. A tady v horách ho zasypala lavina. Jeho tělo – i s ampulí krve – našli místní vesničané, když nad ním ze sněhu vyrostly tři klasy pšenice.

Kostel v Heiligenblut
Strašidelně prázdný kemp u řeky

Včera jsme si rezervovali ubytování přes booking. Ferienhof Oberer Gollmitzer. Pár km nahoru od vesnice. Vysoko v strmé stráni. Starý dřevěný dům. Prototyp rakouské alpské architektury. Balkony s vyřezávaným zábradlím. Truhlíky s červenými kakosty. Uvnitř připomíná spíš horskou chatu někde v Jizerkách. Stará. Ošuntělá. Jen nutně udržovaná. Prkenné podlahy se pod nohama pohupují. Koupelna jen chodbě. Za 70 € jsme už bydleli mnohem lépe. Na rychlo nic levnějšího nebylo. Stanovat v kempu u řeky jsme se po zkušenostech z Filisur neodvážili. Ale výhled z balkonu na údolí je úžasný. Motorky můžeme zaparkovat ve stodole. Majitelka přátelsky nabízí, že snídani nám udělá kdykoliv. I v šest ráno.

Rakouské uho

Sotva se vypravíme dolů do vesnice na večeři, začnou z temného nebe padat první velké kapky. Místo cesty dolů to sekneme hned k sousední boudě. Od naší tak sto metrů. Ale tahle má restauraci. Na jídelníčku sotva deset jídel. Dobrý znamení. Větší šance, že je budou umět uvařit. Dáváme si schnitzelrostbraten mit nudeln. Podle očekávání dorazí řízek přes celý talíř. A hovězí pečeně s … kolínkami! A UHO! Romanticky – nebo spíš naivně – jsem si představoval domácí nudle. Přinejhorším spätzle. Ale maso je upečené skvěle. UHO je mnohem lepší než standard ze školní jídelny. Skoro bych řekl, že lépe to uvařit nejde.

Zatímco jíme, za okny zuří bouře. Sedíme přímo u okna a tak máme na tu spoušť skvělý výhled. Tedy, není vidět ani silnice před boudou. Natož protější strana údolí. Nedostatek odvahy ke stanování se ukazuje jako dobrá věc. 70 € za pokoj je lepších než potopa v kempu, říkáme si s Japonkou. Největší vychytávka se teprve chystá. Než dojíme, bouře přejde. Údolí prosvítí pozdní slunce. A překlene ho zářivě barevná duha. Nádherně výrazná, viditelně dvojitá. Za tohle to bydlení na kopci určitě stálo.

Duha nad Heiligenblut