Bledě modré košile do jedné kádě, růžové ponožky do druhé

Projděte se po Colabě, nejlépe kolem Gateway To India. Taxikáři a průvodci na vás budou halekat a nabízet své služby. „Čtyři hodiny túra, uvidíš Victoria Terminus, Hanging Garden, Crawford Market… Dobrá cena.“ A když to nezabere, zkusí ještě: „Chceš vidět prádelnu?“ Neboli dhobi ghat. Obrovská pračka pod širým nebem. U stanice lokálky Mahalaxmi, sevřená mezi městskou železnicí a dvěma dálnicemi.

Průvodce vám ovšem ukáže dhobi ghat jen z mostu nad ním. U zábradlí se budete tísnit s ostatními fotografujícími turisty. Po schodech dolů dovnitř mezi kádě s vodou vás ale nevezme. Půjdete-li tam sami a nespokojíte-li se jen s mostem, hned u brány vás odchytí některý z místních gaunerů. „Musíš zaplatit,“ bude zkoušet. „Peníze jdou lidem, kteří tady pracují,“ bude lhát. „Je to za dvě stě rupií, můžeš i fotit.“ Bylo jasné, že jinak se ho nezbavím a ghat si neprohlédnu. A tak jsem mu dal stovku a nechal se provést. Vždy ukázal na nádobu s pracím práškem a říkal „Chemikálie na praní,“ ukazoval na lidi při praní a vysvětloval „Praní“. „Žehlička,“ ukázal na žehličku, co se plní žhavým uhlím. Trvalo to asi pět minut, pak se ze mě pokusil vyrazit ještě další stovku za focení a pak mě opustil (ale moc se mu nechtělo).

Voda a mýdlo. Sudy s bělidlem. A ještě voda. Malé město. Mnoho pradláků tam i bydlí. S rodinou. Takový specializovaný slum. Potkáte tam opraváře bot, čističe uší, prodavače čaje. Zevlouny, kteří by asi měli pracovat, ale jen zevlují. Stejně jako na ulicích Bombaje.

Necháte-li si na dhobi ghatu vyprat, ještě než na něj prádlo dorazí, označí se každý kus visačkou s kódem. Na ghatu se pak vše důkladně roztřídí. Podle druhů a barev. Spolu se vždy perou všechny bledě modré košile, všechna černá trička, všechny růžové ponožky… Nejprve se namočí, pak následuje kartáčování, praní, mlácení, máchání. Vše ve studené vodě. Vše ručně. Jen sušení asistují jednoduché odstředivky. Z nich prádlo vytáhnete téměř suché, stačí ho na půl hodiny pověsit na slunce. Nakonec nastoupí žehličky. V Indii se žehlí úplně všechno. I ponožky. Každý kus oblečení skončí s puky, o které se při troše neopatrnosti pořežete. Nakonec se prádlo opět podle kryptických značek seskupí, zabalí do papíru nebo starých novin a putuje zpět k zákazníkům.

Asi po hodině nebo dvou mě našel další padouch. „Jsem majitel dhobi ghatu,“ tvrdil poněkud nepřesvědčivě, „a focení je tu zakázáno. Půjdeš se mnou do kanceláře a zaplatíš pokutu. Pět tisíc rupií.“ Bylo o hlavu menší a třetinu lehčí než já, ale tvářil se agresivně. Pradláci za jeho zády na mě nenápadně mávali. „Kecá, nikam s ním nechoď,“ naznačovali. Trpělivě jsem mu opakoval, že s ním nikam nepůjdu, že v něj nemám právě důvěru a že si nemyslím, že je majitelem dhobi ghatu. „To by přece mohl tvrdit každý,“ oponoval jsem mu. Začal mluvit v Hindi a byl čím dál tím agresivnější. Ale když jsem přestal mluvit anglicky a začal česky, znejistěl. „To je Marathi?“ vyzvídal. (Marathi je jazyk, kterým se mluví převážně ve státě Maharastra, kde Bombaj leží.) Ale zjistil, že i já znám jazyk, kterému on nerozumí. Hlouček zevlounů kolem se poťouchle usmíval. „Majitel“ se postupně začal usmívat také a nakonec jen hledal způsob, jak nenápadně zmizet.

„Takových se tu potuluje spousta,“ říkal jeden z mávajících – Prabu – a cpal vyprané košile do odstředivky. „Dáš si čaj?“ Ani nečekal na odpověď a volal na prodavače čaje. Lovil po kapsách pět rupií (cca 2 Kč), nakonec se musel složit s kolegou. Navrhnul jsem, že čaj zaplatím, nechtěli o tom ani slyšet. „Jsi náš host,“ vysvětlovali. Hned mi ještě nabídli paan (mix ořechu areca, koření, tabáku a vápna v betelovém listu ke žvýkání, návykový a lehce narkotický, barví rty na červeno a rozežírá zuby), sami měli červené rty. A jestli si prý s nimi nechci zakouřit chillum (dýmka s hašišem). Čaj jsem si dal, paanchillum vynechal. Ani je to nepřekvapilo, pobaveně se usmívali.

„Jak vypadají dhobi ghaty u vás?“ zajímalo je. „U nás žádné nejsou, každý má pračku.“ – „Pračku,“ pokyvovali znalecky hlavou. A i když se mi na čaj museli složit, půlka jich má mobil a sem tam – jako Prabu – typicky jablečná bílá sluchátka v uších a iPod na druhém konci. „Kdybys měl v Bombaji s někým problémy, řekni, že máš kamarády na Dhobi Ghatu,“ loučil se se mnou Prabu.

Pár fotek

Dhobi ghat z mostu. Řady betonových kádí s vodou, prádlo na šňůrách.
Každý kus prádla se označí visačkou se jménem majitele.
Pak následuje praní.
Nakonec se špína z prádla vymlátí.

Sušení prádla pomáhají odstředivky

Odstředivky jsou jediné stroje v celém procesu. Prádlo z nich vytáhnete téměř suché, stačí ho na půl hodiny pověsit na slunce.

Pověsit a usušit

Zevlouni a rodiny

I na dhobi ghatu je spousta zevlounů.