Cihelna v afghánském uprlickém táboře

Po cestě od náčelníka jsem míjel desítky autobusů a nakláďáků, nakládali do nich věci, do autobusů nastupovali lidé. Byli to afghánští uprchlíci, kteří se za peníze a z rozhodnutí UN vraceli domů. Většina nedobrovolně, jejich domy byly zničené, nemají kam jít a nepovažují Afghánistán za bezpečný. Kolik uprchlíků dnes v Peshawaru a jeho okolí žije, nikdo přesně neví. Kupodivu vztahy mezi místními a uprchlíky nejsou nijak napjaté.

Většina uprchlíků – i těch, kteří utekli před Sověty v osmdesátých letech – žije v uprchlických táborech. Na jeden z nich jsem se byl podívat. Vypadal jako chudá vesnice, domy byly postavené z nepálených cihel a uplácané z bláta. Místo dveří kus hadru, okna žádná. Když prší, občas se některý z domů sesune a pohřbí všechny uvnitř. Protože většina uprchlíků neumí psát ani číst, zbývá na ně ta nejhorší práce – ti "moji" vyráběli cihly. Sbírají dešťovou vodu, míchají ji s hlínou a cihly vyklopené z formy suší na slunci. Za den (tj. za 8–10 hodin) zvládne jeden člověk udělat cca 2 000 cihel, zaplaceno za ně dostane kolem Rs 200 (cca 40 Kč). A to jen pokud zrovna nezaprší předtím, než je nechá vypálit.

Táborem mě provázel Hussein. Pracuje pro neziskovku, která se snaží poskytnout vzdělání dětem uprchlíků. Nejprve nabízeli školu zadarmo, ale rodiče tam děti posílat nechtěli. Když totiž nejsou ve škole, mohou pracovat. Pak začali rodičům za posílání dětí do školy platit a to zabralo.

Pár fotek z tábora

2000 cihelTolik jich jeden člověk stihne udělat za den
Když zaprší, cihly se rozpadnou a uprchlíci nedostanou zaplaceno.
Uprchlíci vyrábí cihly z dešťové vody a hlíny.
Pauza ve stínu