Do nebes!
Thajci mají k vodě speciální vztah. Města jsou rozsekaná protkaná vodními kanály. V období dešťů je voda všude. I Bangkok bývá každý rok zaplaven. Na venkově mají plovoucí trhy, kam se dostanete jenom lodí. A nakonec i slovo pro řeku je speciální. Meenáam. Tedy Matka vod.
Není divu, že jeden z nejdůležitějších thajských svátků Loy Krathong má co dělat s vodou. Thajci během něj pouští po řece malé loďky – krathongy – vyrobené z banánových listů, papíru a kokosových skořápek. V nich květiny, vonné tyčky, svíčky, mince. Jako poděkování bohyni vod Phra Mee Khongkha. Poděkování za vše dobré, co přinesla – tj. vodu a s ní život. A zároveň je to omluva za vše špatné, co řekám provedli. Za tu špinavou vodu z kanalizace, kterou do řek vypouští, ale třeba i za obyčejné plivání do řeky.
To je ale jen jedno z mnoha vysvětlení. Může to totiž také být bráhmanský obřad, při kterém spolu s krathongem odpluje vše špatné. Nebo snad uctění Buddhovy stopy na pláži u ústí řeky Nammathanati v Indii. Ale možná se to koná na počest Upakhuta, který je možná Buddhovým synem a který žije pod hladinou moře nebo řeky. Podle legendy Upakhut zabil Maru, démona, co pokoušel meditujícího Buddhu. (Ale ne když pokoušel.)
Na severu nejlepší party
Loy Krathong se slaví po celém Thajsku. Přestože se s ním začalo kdysi dávno v Sukhothai ve středním Thajsku, oslavy jsou nejzábavnější na severu země. Tam svátku říkají Yi Peng a krathongy na vodě jsou jen taková drobnost. Kromě nich do vzduchu vypouští papírové horkovzdušné balóny. Věří, že podobně jako s klasickými vodními krathongy spolu s nimi zmizí všechny problémy. Jak to souvisí s vodní bohyní, to je ovšem záhadou. A možná Loy Krathong a Yi Peng jsou dva svátky, které náhodou připadají na jeden den. Ani Thajci v tom nemají jasno. Záleží, koho se zeptáte.
Ono je to vlastně všechno jedno. Libovolný svátek je v Thajsku hlavně výmluvou pro festival. „Kam mám jít? Kde se bude něco dít? Bude průvod?“ vyzvídám na Thajce v recepci v hotelu. „Průvod bude!“ rozesměje se. Pak se zarazí: „Ale kde, to nevím. Každý rok se to mění. Zkus nejdřív ulici Ratchadamnoen. Tam se většinou začíná. A pak jdi k bráně Tha Phae a odtamtud k řece, u řeky bude spousta lidí,“ doporučuje nakonec.
Na Ratchadamnoen nic. Po cestě pár lokálně rozzářených chrámů s lampiony, jeden s bludištěm pro děti, několik festivalových nočních trhů s jídlem. Ale klid. Jako by všichni odešli někam jinam. K bráně Tha Phae. Tam na mě čekají festivalu odpovídající davy lidí. A také slíbený průvod. V něm nastrojené Thajky, v rukou hořící svíčky nebo krathongy. Pomalu postupují k řece. Vždy když se procesí zastaví, oběhnou je poskokyně a dají jim brčkem napít – některé kostýmy nejsou právě vzdušné, z přihlížejících sálá horko a samy mají ruce plné rekvizit.
Odletět spolu s medúzou
Břehy řeky jsou plné stánků s jídlem. Thajci piknikují na rohožích pod stromy. Střelnice, šipky a balónky, plechovky a tenisáky, lovení zlatých rybek. Mezi tím vším rozložili maséři lehátka. A samozřejmě pouštění krathongů a balónů. (Balóny jsou tady na severu větší hit.) Partička pár kroků od mostu zapálí olejem nasáknutý dřevěný kruh v balónu. Chvíli ho nechají nahřát a pustí do větru. Balón sotva letí, odráží se od lidí na své cestě k elektrickým drátům, o které se neomylně zasekne.
Zatím o kousek dál mladý pár, oba kolem pětadvaceti, rozkládá svůj balón. Zapálí kruh. Drží balón v rukách. Čekají. Až se vzduch uvnitř ohřeje. Neuvěřitelně dlouho. Mám podezření, že s ním plánují odletět. Ale když ho pak po dlouhých minutách pustí, letí nahoru, vysoko nad lidi a elektrické dráty. Pomalu odplouvá nebem jak přerostlá svítící medúza. A spolu s ním i všechny starosti…
Pár fotek
