Jeden z těch dnů… V Ooty

Vláček na hraní do OotyTamil Nadu táhla parní lokomotiva. Po ozubených kolejích. Stoupání přes osm procent. Cesta ovšem nebyla zdaleka tak spektakulární jako ta z Shimly. Seděl jsem na straně s mizernějším výhledem. Musel jsem kvůli němu vstávat v půl šesté, abych se v šest mohl zařadit do fronty na nádraží na vlak. Půlku cesty jsem tedy prospal. Sakra. A to jsem to podnikal jenom kvůli tomu vlaku.

V Ooty byla poprvé sepsána pravidla snookeru. Ale není to tu britské jako v Shimle. Není to tu tibetské jako v McLeod Ganj. Není to tu zhulené jako v Manali. Je to obyčejné indické město v horách. Dusí se smogem. Prostředkem města teče, zdá se, řeka. Ale je to hlavní stoka. Ústí do jezera za městem. Můžete si na něm udělat výlet na lodičkách. Žádný krejčí mi tu nechce ušít balík. Přestalo mi hrát pravé sluchátko. A je tu zima. Voda z kohoutku je zatraceně studená. Záchodová prkénka jsou snad ještě studenější. Sakra! V pokoji není větrák do sbírky. K čemu také, v téhle zimě..

.

.

.

.

.

.

.

Zítra jedu do Bangalore!

Pes: Ale pozor! Zima je skvělá výmluva, proč obout plné boty! A taková plná bota po měsíci v sandálech, to je zcela nečekané pohodlí :)