Jsem v Japonsku plném Číňanů?
Vystoupím z vlaku. Chengdu. Moje první opravdové čínské město. Mrakodrapy. Semafory s odpočtem, přechody pro chodce široké dvacet metrů. Lidé ve frontě spořádaně čekají na taxík. Jsou to zelené hranaté Volkswageny. Mají na kapotě pandu a mluví. A je tu čisto. Neodvážím se vyhodit na zem ani lístek na autobus. Jsem v Japonsku plném Číňanů?
Autobusy jako v Praze, ne-li lepší. Žádné otlučené řvoucí hromady zmuchlaného plechu sdrátované dohromady, na které jsem zvyklý z Indie a Nepálu. Za jízdy zavírají dveře. Vždy. Ve stanicích zastavují a čekají, až všichni v klidu nastoupí. Sem tam počkají i na dobíhající. Hlásí v nich stanice anglicky. V těch klimatizovaných je televize. Pouštějí v ní kung-fu filmy a reklamy na čínské vlasy. Bez zvuku.
Na centrálním náměstí Tian Fu rozpřahuje Mao z bílého kamene ruce. Za jeho zády se třpytí obchody Bvlgari a Cartier. Falešný adidasky tu neseženete. Všechny mopedy a skútry jsou na elektřinu. Neuvěřitelně tiché. Žádné motorky. Jezdí se tu pomalu. Značky evropských aut jsou napsané čínsky, japonských latinkou stejně jako u nás. Snad nikdo tu neumí anglicky. Všichni jsou ale nadmíru přátelští a snaží se pomoci.
Než jsem přijel do Číny, většinou jsem o ní slyšel: „Nejhorší země v jaké jsem kdy byl, už nikdy znovu.“ Ale párkrát také: „Úžasný místo, nejlepší na světě.“ Nejlepší místo na světě to není. Ale není od toho daleko. Bude se mi tu líbit.
Pár fotek
