Laos je větší zapadákov než severní Grónsko

I přes namachrovaný název byla Dálnice 1 jen úzká povětšinou neasfaltovaná silnice klikatící se horskou džunglí. Od vesnice k vesnici to po ní trvalo vždy aspoň hodinu. Hustota zalidnění desetkrát nižší než v Česku. Teď – po pěti letech – jsem zpátky. Když se letmo rozhlédnu, říkám si, že to snad bylo jen pět týdnů. Lesy. Prudké kopce. Pokroucené stromy a liány nad silnicí, co šimrají střechy projíždějících aut. Ale zároveň jako by to nebyla ta Dálnice 1, kterou si pamatuju…

… autobus je nacpaný k prasknutí. Na sedačkách pro dvě osoby se sedí po třech. Čtyřech. V uličce sedí lidé na červených plastových stoličkách. Zbytky prostoru utěsňují stojící pasažéři. I schody u dveří jsou plné. Vždy když zastavíme, průvodčí zvenku rumpluje dveřmi, lidé uvnitř se pomalu posouvají, až je dost místa a dveře se otevírají. A vždy nastupují další. Vesničanky v sarongách, černé vlasy nasáklé kouřem. Na střechu putují další krabice a pytle. Projíždí tu jediný autobus denně. Kdo někam chce, musí do něj nastoupit. Zatáčky džunglí, z kopce do kopce. Lidem se dělá špatně. Místním je v autobuse vždycky špatně. Poskok za jízdy zvenku obchází autobus, nohy na parapetech otevřených oken. Jednou rukou visí za zábradlí na střeše. Druhou oknem podává růžové blicí igelitky …

…tentokrát se vezu v klimatizovaném minivanu a silnice je sice pořád tak úzká, že dva náklaďáky se vyhnou jen možná, ale je celá asfaltovaná. Zastavujeme v nějakém zapadákově beze jména. Nikdo nenastupuje, nikdo nechce vystoupit. Podobných minivanů tu jede každý den několik. K tomu dva nebo tři velké autobusy. Už žádní poskoci s růžovými blicími pytlíky. Řidič obchází vesnici a se všemi se zdraví. Vrací se s pěti jackfruity (neboli žakie, plody chlebovníku různolistého; obrovské ovoce, jeden kus může mít i přes deset kilo). Za zadní sedačkou rozloží zablácený pytel a opatrně je na něj položí. „Kus za 10 000 kipů, v Sam Neua na trhu za každej dostanu 15 000,“ usmívá se spokojeně.

Za půl hodiny si chlapík v červeném triku, co sedí za mnou, nechá zastavit. V zatáčce, na jedné straně kopec dolů a obrovský výhled, na druhé kopec nahoru a obrovská džungle. Silnice mokrá po dešti, který nás minul. Zelená vůně, červené bláto a oranžové kaluže. Na asfaltu sedí skupinka laoských babiček. Řada nůší plných červených hub. Třídí a čistí. Červené triko si pomalu vybírá. Klábosí s babičkami. Nakonec kupuje pět kilo hub a jedeme dál.

Odpoledne vystupuju ve Vieng Thong. Hlavní město stejnojmenné provincie. Spíš hlavní vesnice než hlavní město. I to jen tak tak. Jedna ulice. Most přes rychlou řeku. Malinká červeně zaprášená tržnice, co vypadá vždy prázdně a opuštěně. Jedna věčně zavřená a jedna věčně otevřená restaurace u silnice. Mívali „maso divokého zvířete“. Tenkrát jsem v ní čekal na ten jediný autobus…

… „Co je to divoké zvíře?“ ptám se. „Divoké zvíře je z lesa!“ Na stole mi přistane curry z divočáka. Můj autobus měl prý odjíždět už před hodinou a půl. Zatím ale stojí přes ulici, špalek pod přední nápravou. Levá guma dole. Řidič a jeho poskok jako by nic zvedají na hever naleštěný červený náklaďák zaparkovaný o kousek vedle. Sundají z něj přední kolo s úplně novou pneumatikou – a na jeho místo nasadí to se sjetou a píchlou. Nejsem v Laosu první den a tak je mi jasné, že nic neukradli. Ale i tak to vypadá podezřele. A vždyť na vzadu na střeše autobusu jsou naložené dokonce tři rezervy! Ještě nevím, že na všechny tři po cestě dojde.

Divoké maso už v restauraci nevedou. Zato tu vyrostly dva nové guesthousy. Říkají jim 2 a 3. Typické asijské betonové monstrozity s korintskými sloupy. Cizinců je tu pořád stejně, jako tenkrát. V guesthousech 1, 2 nebo 3 jsem jediný. A podle knihy na recepci – společné pro všechny tři – jich sem přijede jen pár za měsíc.

„Kdy jede autobus do Sam Neua?“ ptám se po večeři usměvavé ospalé servírky. „Ráno v půl osmé.“ Probouzím se v půl sedmé. Někde jsem ztratil budík, ale jak se zdá, nepotřebuju ho. Vykouknu z okna. Na rýžových polích se povalují kusy mlhy. Nad kopci v dálce bílé nebe. Mokro, ale neprší. Platím za pokoj a vracím klíč. Mám ještě čas. Jdu na snídani. „Laoské kafe.“ – „S mlékem?“ – „S mlékem. A ještě … mmm … smaženou rýži s vepřovým.“ Kuře nemají. Ani včera ho neměli.

Zatímco snídám, rozprší se. Ne moc. Když jdu na autobusové nádraží, sotva krápe. Tak dvě minuty chůze. Za zatáčkou do kopce. Pod nohama mi skřípe mokrý písek. Na autobusáku jen pár zevlounů. Žádný autobus tu nečeká. I na takhle malé město podezřelý klid. „Do Sam Neua?“ ptám se. A mávnu rukou po silnici k východu. „Pay leew,“ zívne kluk v černém odrbaném tričku. Sakra. Už odjel. „Kdy?“ – „Před dvaceti minutami. Do Sam Neua jede v sedm. Ale odpoledne tudy projíždí minibus z Luang Phabangu, možná bude mít místo. A večer pak ještě velký autobus, taky z Luang Phabangu.“ Do Sam Neua bych dorazil nejdřív něco před půlnocí. Vracím se do hotelu. „Můžu zůstat ještě den?“ Zítra si přivstanu. Minule jsem kus cesty, co mě čeká, jel opačným směrem a stopem…

… po třech hodinách vlání na zadním nárazníku přeplněného pickupu mě vyloží na křižovatce s trhem. Prý se odtud dostanu dál. Nevím jak se to tu jmenuje. Ale vím, kam chci. Na velkém parkovišti u stánků s jídlem stojí jen jeden náklaďák. „Do Vieng Thong?“ – „Jasně,“ kýve hlavou řidič. Za deset tisíc kipů. Cca jeden dolar. Žádná hromadná doprava, rodina na cestě domů z trhu. Obědvají na korbě. Ať se přidám, zve mě řidičova žena. Maso v sojové omáčce, lepivá rýže, bažinné zelí. Uprostřed čeká jedno vařené vejce. Řidič ho rozklepne a uvnitř je těsně nevylíhnuté kuře. S peřím, zobákem. Je už moc velké a tak samotné kuře nikdo nejí. Jen rýží nabírají šedivo-krvavý sliz, co zbyl z bílku. Zkouším také – a jako obvykle, tyhle věci chutnají tak, jak vypadají. Téměř bez chuti, velmi nenápadně slaně-masité.

Z Phonsavanu sem vedla normální silnice. Ještě nevím, že dál mě čeká jen bláto, kameny a štěrk. A zároveň jedna z nejspektakulárnějších silnic na světě. Hory a džungle. Dvě auta by se nevyhnula. Ale je to jedno. Už hodinu jsme žádné nepotkali. Poslední vesnicí jsme projeli před půl hodinou. Bylo to jen pár dřevěných chatrčí na kuřích nohách. Zameteno a tak nějak vesnicky čisto. A na každém třetím stavení satelitní anténa a kabel ke generátorům v potoce. Do další vesnice to bude další půlhodinu trvat. Přes silnici tečou vodopády. Monstrózní kapradí leští náklaďák. Antény-neantény, tohle je konec světa. Ztracený svět. Dinosauři a padesátimetrové plavuně.

Přivstal jsem si a stihnul ranní autobus. Bílá rozrachrataná Toyota s modrým pruhem na boku. Vykotlaná palubka. Otáčkoměr a tachometr ukazují nulu nehledě na to, jak mocně motor řve a jak rychle jedeme. Vedle nich přilepený stříbrný čínský mp3 přehrávač s hrdým nápisem mp5. Z něj dráty omotané černou izolačkou do starého autorádia. To slouží jako zesilovač. Další dráty pokračují do obrovského černého reproduktoru položeného na podlaze vedle řidičovi sedačky. Oblepený černým kobercem. Jak nějaké monstrum z časopisu o tuningu a sound systémech. Duní z něj laoský pop (kopie thajského popu), thajský jazz (kopie Luise Armstronga), Ad Carabao (thajská country), Joey Boy (thajský hip-hop) a Modern Dog (thajský rock). A spousta morlamu – něco jako tradiční thajsko-laoský pop s charakteristickou rytmickou linkou a zpěvem, co zní jak lidový rap.

Zastavujeme na kopci pod obrovským uschlým stromem. Na protažení a na záchod. A na oběd. Loupu tamarindy, co jsem ráno koupil na autobusáku. Řidič si ode mě bezelstně drze bez ptaní pár vezme. Stejně bez ptaní se se mnou rozdělí svůj oběd. Lepivá rýže z košíku, fermentovaná klobása. Když ji namáčím do chilli omáčky, řidič a všichni kolem se souhlasně smějí. Dálnice 1 může být asfaltovaná a možná po ní projede víc než jeden autobus za den, ale jinak vše zůstalo při starém. A to je správně. K Laosu změny tak nějak nepatří. Narušovaly by tu jeho venkovskou ospalost a pohodu. Jedna z mála zemí, kde vám přijde normální celý den jen tak ležet v houpací síti a watch the river flow, jak doporučoval průvodce. „Laos je jako Thajsko před dvaceti lety,“ říkal mi tenkrát při prvním výletu Richard, kterého jsem potkal při plavbě nákladní lodí proti proudu Mekongu z Luang Prabangu do Huay Xai. Znělo to pravděpodobně a uvěřitelně. Uplynulo téměř deset let. Když se mě někdo dnes zeptá, jaký je Laos, říkám: „Jako Thajsko před třiceti lety.“