Masakr Rohingů sušenými rybami na konci Barmy
Klesáme na přistání přistání v Sittwe. Západní cíp pobřeží 100 km od Bangladéše. V růžovém oparu hluboko pode mnou ubíhá podivuhodná vodní krajina. Řeka Kaladan se tu vlévá do Bengálského zálivu. Ústí je široké několik kilometrů. Plné písečných naplavenin a ostrovů. Břehy obehnané zelenými mangrovy. Zvrásněné kopce jak hřbety koupajících se draků.
Původně jsem sem chtěl z Yangonu připlout lodí. Podařilo se mi zjistit, že státní Myanma Five Star Line prý provozují nepravidelně pravidelnou nákladní linku podél severního pobřeží. Prý bere pasažéry. Kdy pluje – nebo alespoň jak často, jestli vůbec – to nikdo, zdá se, spolehlivě neví. Prý se musím zajít zeptat osobně do kanceláře v Yangonu. Někde kousek od nákladního přístavu.
Na nákladní lodi
Přirozeně, o lodi nikdo nic neví z jednoho dobrého důvodu. Plout do Sittwe prostě není dobrý nápad. Trvá to déle než autobusem – a hádam, že to ani nebude pohodlnější. O letadle ani nemluvě. Plavební řád je nespolehlivý. Navíc, možná mně jako cizinci ani nedovolí se nalodit. O tom všem přemýšlím, když vstupuju do kanceláře v koloniální budově staré aspoň tisíc let. Ale třeba budu mít štěstí.
„Ano, pasažéry do Sittwe bereme,“ říká mi Barmánka za masivním stolem plným papírů. Skvěle. „Loď včera večer odplula,“ ukazuje bezelstně na tabuli s včerejším datem na stěně u dveří. Sakra. „Další pluje za měsíc,“ odpoví mi usměvem, ještě než se stihnu zeptat. Sakra.
A tak jsem teď na palubě přistávajícího Embraer ERJ-145. Malé proudové letadlo. Na ploutvi znak Air Mandalay. Motory na štíhlém elegantním trupu. Jedna sedačka–ulička–dvě sedačky. Modrá kůže a modrý koberec. Kapacita 50 cestujících. Je nás sotva deset. Skoro si připadám jako v soukromém tryskáči.
Letiště vypadá jako větší autobusák. Včetně lavic s tvarovanými laminátovými sedačkami. Přesně těch, co najdete snad v každé čekárně po celé Jihovýchodní Asii. Sittwe je hlavním městem Rakhinského státu – ale i tak je to konec světa. Nebo aspoň konec Barmy. Což je skoro totéž.
Minibus z letiště mě vyhodí na prašné hlavní ulici. V centru. Většinu dopravy tu tvoří kola a cyklorikšy. Kolem chodníků parkují čínské nákladní mototříkolky. Skútrů tu jezdí málo. Aut ještě méně. Po obou stranách obchody, v prolukách stromy plné kaloňů. Je tu zároveň rušno a živo. Jak to městech nedaleko hranic bývá. Stánky s instantním kafem 3-v-1. Prodavači látek a krejčovství. Elektronika a mobilní telefony. Smíšené zboží s úzkými uličkami mezi kartony cigaret, pytlemi pracích prášků a krabicemi s čajem z Číny. Obří plechovky se sušenkami. A když se budete dívat opravdu pozorně, všimnete si zbytků koloniální architektury na pozadí.
Pašerácký masakr
Jdu – spíš skáču – po široké rozbahněné neasfaltované ulici plné louží. Kolem mě jen džungle. Kam zmizelo město, v kterém jsem ještě před minutou byl? Ale jen o blok dál zahnu doleva a jsem na Strand Road. Po pravé straně se zelená zelená budova tržnice s věží. Ve vzduchu vůně oceánu, který je hned za ní.
Velká část trhu je zabraná prodavači sušených ryb. Jako strašidelná monstra visí od stropu. Podélně rozpáráná těla. Cení zuby a pozorují dění prázdnými očními důlky. Projdu zeleninovým trhem a octnu se v uličkách plných pytlů rýže. Čeká tu na svou plavbu po moři do Bangladéše.
Hektická obchodně-pašerácká energie klame. Skoro byste si mysleli, že místní nemají na nic jiného čas. Snad jako předzvěst si ale před třemi lety v létě 2012 našli chvíli na masakr Rohingů – převážně chudých muslimů původem z Bangladéše, co tu žijí už pár set let. Vypálili mešitu a kolem 200 jich přitom pozabíjeli. Zbytek internovali v táborech za městem. Rohingy, kteří tvořili půlku obyvatel, tak dnes v Sittwe nepotkáte. Bývalá muslimská čtvrť spolu s mešitou za klubky ostnatehé drátů tiše zarůstá džunglí.
Zítra ráno se vydám proti proudu řeky Kaladan. Tou vodní krajinou v růžovém oparu, kterou jsem pozoroval z letadla. Do Mrauk U. Do Arakanského království.
