Mobily a curry

Venku na chodníku unaveně povlává pár velmi použitých indických a afrických prostitutek. Ty indické v sárí, s vlnící se kupou sádla na břiše, africké ve flitrovaných sukních, síťových punčochách, na jehlách. Stojím v boční ulici vedle Mirador Mansion, obrovské betonové krychle, šestnáct pater plných levných guesthousů a hotelů. V Tsim Sha Tsui v Kowloonu. Mirador je ale jen ideová extenze nechvalně proslulé Chunking Mansion, kousek odtud. Vybledlá monochromatická kopie. Méně živá, méně hektická, méně skutečná. Jako kdyby někdo protáhnul Chungking Mansion faxem.

Zajímá mě originál. Chungking Mansion. K němu je jen pár kroků po Nathan Road směrem k vodě. Komplex pěti propojených bloků A-E, každý 17 podlaží. Místo, o kterém kolují desítky zaručeně pravdivých historek. Kde se údajně dá koupit libovolný pas, zmizet, stát se někým jiným. Kde probíhají obchody s drogami a kde bydlí kurýři a podvodníci z Nigérie. Kde se připravují zásilky. Romantizující představa. Spíš je to hostel pro indické a africké obchodníky. Pro indické nahaněče krejčích, prodavače hodinek a baťůžkáře. Přes ulici od slavného hotelu Peninsula, kde nejlevnější pokoj stojí padesátkrát tolik, co v Chungking Mansion. A zásilky? No, ty se tu připravují…

U vchodu postává shluk prodavačů falešných hodinek a kabelek. Nahaněči guesthousů. Vrhají se na blonďatý pár, on má bradku, ona dready. Australský přízvuk, právě vystoupili z autobusu z letiště. Jejich nejisté výrazy říkají, že jsou tu poprvé. Nahaněči jim před očima šermují vybledlými fotkami pokojů. „Nový guesthouse, pokoj jen za dvě stě (hongkongských) dolarů.“ Většina z nich tu pracuje ilegálně. Nejen nahaněčů a prodavačů hodinek. Také kuchařů a číšníků. Uklízečů. Recepčních. Prostitutek u 7-Eleven za rohem. Ti všichni jsou vlastně také cestovatelé. V Hong Kongu jsou na turistické vízum. Pravidelně ho obnovují cestou do Macaa nebo na pevninskou Čínu. Někteří to tak dělají roky.

Mobily a curry

Protahuju se chumlem na schodech dovnitř. „Oblek na míru?“ přitočí se k mně jeden z Indů. Nemám zájem. „Hašiš, dobrej matroš,“ zasyčí ještě za mnou. Okousané zdi nasáklé vůní indického curry, bistra inzerující halal kuchyni. Internetové kavárny, které nabízí levné telefonování do Indie, Pákistánu, Nigérie a Ghany. Louže z kapající klimatizace, studené neonové světlo, před každými dveřmi mříže. Krejčí. Obchody s kufry a mobily. Kadeřnictví. Řada směnáren vedle věčně obležené pobočky Western Union inzeruje kurz indické rupie. Něco mezi shopping mallem a východním bazaarem. A mezi tím se kroutí dlouhé fronty na nespokojeně pípající přetížené výtahy, co staví jen v některých patrech.

Ve vyšších patrech po bytech poschovávané guesthousy. Většina pokojů je jen o málo větší než postel. Bílé kachlíky od podlahy až ke stropu. Povlečení s kačerem Donaldem, vrčící větrák na stropě a s trochou štěstí okénko do světlíku. Některé jsou samozřejmě luxusnější – kachlíky jen na podlaze, zdi vymalované pastelovými barvami, velká postel, vlastní koupelna velikosti telefonní budky, televize a okno do ulice. Jiné naopak úplná díra – šest pákistánských kuchařů v místnosti dva na dva metry. Odhaduje se, že každou noc spí v Chungking Mansion 4 000 lidí. Mezi guesthousy jsou cestovní kanceláře a neoznačené restaurace, kde musíte nejdřív zazvonit. Tajné prodejny falešných kabelek a hodinek – kde nestačí zazvonit, kam vás dovedou jen nahaněči. A možná i pár normálních bytů. Ze schodišť s vylámanými dlaždicemi je vidět do děsivých světlíků a na zamčených dveřích v přízemí Chungking Mansion cedule Zákaz vstupu, nebezpečný dvůr.

Večer kolem desáté směnárny zavřou. Ruch v indických bistrech utichne. Před obchody s mobilními telefony vyrostou hromady krabic. Místo hlaholu živého nákupního centra je slyšet šoupání krabic plných mobilů a rachotění růdlů na dlaždicích. Krip krip, zvuk odmotávané lepicí pásky. Žrrm, žrrm, klouzání zipů. Afričtí obchodníci vycpávají sportovní tašky mobily až k prasknutí. Spíš než falešný pas tu totiž pořídíte falešný telefon. Nebo raději několik set falešných telefonů. Odhaduje se, že pětina mobilů v subsaharské Africe pochází z Chungking Mansion. V Keni je to dokonce přes 70 %. Obchodníci je vozí v kufrech a palubních zavazadlech. Do Hong Kongu přiletí jen s kartáčkem na zuby a penězi v kapse. A s dvaceti kilogramy baggage allowance na letence. To je přes dvě stě telefonů. Do palubního přijde další stovka. Ročně jich takhle dovezou kolem deseti milionů.

Nejdražší na světě

Chungking znamená Spousty štěstí. Komplex byl postavený v šedesátých letech. Původně to měly být luxusní byty pro hongkongské boháče. Ale to se někdy v průběhu změnilo. Prvními obyvateli se stali čínští přistěhovalci z pevniny. Protože velikosti bytů byly na Kowloon vskutku luxusní, někteří je rozdělili na víc menších a ty pronajali dál. Byty od začátku patřily jednotlivým nájemníkům a to jen urychlilo úpadek. Dnes místo pár oken zví do ulice temné díry, několik jich je zazděných. Na fasádě visí špinavé poutače dávno neexistujících podniků. Chungking Mansion přitom stojí na jednom z nejdražších pozemků na světě. Ale protože má kolem tisícovky majitelů, je téměř nemožné ho koupit. Odhaduje se, že všechny vykoupit by to stálo dvacet miliard hongkongských dolarů – a to nikdo není ochoten zaplatit.

Místní si o obou strašidelných domech nemyslí nic dobrého. Mirador se jim moc nezdá, ale do Chungkingu by většina z nich ani nevkročila. V osmdesátých letech se v něm událo několik vražd, mizerná a přetížená elektroinstalace způsobila mnoho požárů a policie tam údajně zatkla pár opravdu podivných individuí – včetně jednoho chlápka z Nového Zélandu, který v bloku C vyráběl výbušniny. Dnes je kriminalita překvapivě nízká. Před pár lety management nainstaloval po budově přes 200 kamer. Najal bývalé policisty jako ostrahu. Vyměnil elektrické rozvody. A nechal vyklidit nelegální guesthousy, především ty v chodbách a v mezaninech na schodištích. Triádám – hongkongské mafii – se Chunking Mansion nikdy nepodařilo infiltrovat. Číňané by mezi Indy, Nigerijci a Pákistánci byli podezřelí. Navíc by museli mluvit anglicky a do toho se jim nechce. V tom si jako snad všichni Číňané moc nevěří. Celé to tak působí spíš jako scéna z filmu než realita. Kulisy z Blade Runnera. A debaty o cti v 7-Eleven jsou spíš takový folklór.

Pár fotek