Mona Lisa Overdrive

Takových galerií je tu několik set. Od podobných několikapatrových monstrózit s rudými koberci a pseudo-art-deco interiéry po miniaturní, které provozují sami malíři. Venku přes ulici, na schodech do žlutého domu, postávají dva kluci. Mávají na mě. „Pojď se podívat,“ zve mě ten v námořnickém triku mizernou angličtinou dovnitř. Stoupáme po úzkých schodech, ze zdí se odlupuje barva. Do místnosti plné pláten. Nejsou zarámované jako v galeriích dole. Jsou na hromadách. Po kolena. Do pasu. Desetitisíce obrazů. Mezi nimi jen úzké uličky, sotva se dá projít. „Máte továrnu?“ ptám se. „Ne,“ kroutí hlavou. „Jsme velkoobchod. Prodáváme jenom,“ vysvětluje. „Kupujeme od malířů. Jsou z one-man factories,“ rozesměje se. Potutelně ukazuje na olej s portrétem Mao Tse-Tunga. „Víš kdo to je?“

Obrazy z továrny

Ty největší galerie se na vývěsních štítech chlubí vlastními továrnami, v kterých prý pracuje i několik set malířů. Snažím se domluvit si prohlídku. Nic takového se na vývěsních štítech nepropaguje. A postupně slyším snad všechny čínské způsoby, jak říct „ne“. Od „Dnes to nejde, musel by vás vzít šéf a on má teď moc práce, zkuste to jindy,“ přes „Naše továrna se právě rekonstruuje,“ až po krajně podezřelé „Promiňte, ale já nevím, kde naše továrna je.“

Mezi galeriemi jsou rozházené ateliéry, v kterých je místo sotva pro jednoho člověka. Vedle pláten připíchnuté reprodukce vystřižené z knih o umění nebo vytištěné z internetu. Notebooky na stolcích s otevřenými stránkami s obrazy z wikipedie. A fotky rodin, párů, dětí. Můžete mít svůj portrét v oleji. Zahýbám z hlavní ulice. Objevují se knihkupectví (s komíny knih o umění) a obchody s malířským náčiním. Mezi nimi zakopnu o bíle okachlíkovaný barák. Pět nebo šest pater. Nápis Jin Tian Oil Painting Studio po celé jeho výšce, červenými znaky. S cedulí, která říká Vlastní továrna.

Nemalujeme žádné Mony Lisy

Uvnitř jí dvacetiletá Číňanka v růžovém tričku s obrázkem medvěda nudlovou polévku z kelímku. Ptám se na továrnu. Anglicky neumí ani slovo. Vedu jí ven a ukazuju na nápis „vlastní továrna“ nad vchodem. A pak na čínské znaky vedle. Předpokládám, že znamenají totéž. Jde zpět skrz galerii a volá do pootevřených dveří vzadu v rohu. V nich se vzápětí objevuje Číňan na ježka. V bílém tričku s límečkem. Tak pětatřicet let. „Říkej mi Tony,“ podává mi ruku. „Tak ty chceš vidět malíře při práci?“ vede mě nahoru po schodech. „Máme kolem čtyřiceti malířů. Vlastní studia, neděláme kopie. Hodně z nich vystudovalo malířství,“ říká.

Tony buší na dveře prvního ateliéru. Zevnitř se ozývá rozespalý hlas. Jsou dvě odpoledne, ale skoro všichni spí. Zkoušíme to vedle. Otevírá Číňanka, štětec v ruce, něco přes dvacet. Jdeme dovnitř. Zdi pocákané barvou, plátna s hotovými obrazy. Štětce, palety, barvy. Výpary. „Maluje jen krajiny,“ ukazuje Tony na rozpracovaný obraz připíchnutý napínačky na zdi. „Většina malířů tu maluje víc žánrů, ale ona maluje jen krajiny.“ Celá místnost působí i přes nepořádek klidně a uspořádaně. Ona si nás nevšímá a pokračuje v malbě. Kdyby nám neotevřela dveře, myslel bych si, že mě s Tonym ani neví. Ze studia vedou dveře do pokoje s palandami. Vedle koupelna a ve výklenku kuchyňka. Malíři tu i bydlí. Skoro jako v hostelu.

Chlapík o patro výš je už také vzhůru. Usmívá se a pije kafe. Sedí na modrém prořízlém křesle. Vyhřeznutý molitan. Nejsem si jistý, jestli je to obyčejná ošuntělost nebo punk. Zvedá se a ukazuje mi, ať jdu za ním. Vedle stolku má na sobě narovnaných několik hotových pláten napnutých na rámu. Na vrchu je obraz města s kanály. „Suzhou,“ říká a hned listuje plátny dál. Až najde obraz Benátek. „Venice,“ usmívá se. Stejná kompozice, barevné ladění, nálada. Z Benátek má ještě náměstí sv. Marka i s katedrálou a holuby.

Dekorace na záchod

„Tebe ale asi zajímalo něco jiného,“ otočil se na mě Tony, když jsme šli dolů po schodech. „Tys chtěl vidět továrnu s několika sty malíři, že jo?“ – „No jo, to jsem chtěl,“ přiznávám. „Hehe, do těch velkých se nedostaneš, tam nikoho nepustí,“ smál se. Zastavíme se na chvíli v galerii. O zeď v rohu je opřená Mona Lisa. „Kdo namaloval tuhle,“ ukazuju na ní. „Ta není od nás,“ říká pobaveně Tony, „prodáváme i věci odjinud.“ Nic z toho, co v galerii vidím, nic, co jsem viděl ve studiích nahoře, není umění. Jsou to dekorace do bankovní lobby. Do obýváků čínské zahálčivé třídy. Na záchody na letišti. Tady se kupují obrazy jako oblečení: „chtěl bych něco podobného, jen ve veselejších barvách a něco větší.“ Vše vypadá jako kopie něčeho. I to co není.

Pár fotek od Tonyho

A pár fotek odjinud