Na obzoru Antarktida

Dondra. Nejjižnější cíp Srí Lanky. Vesnice s majákem. Nečekaně žádní turisté, žádné obchody se suvenýry, jen nenápadná šipka ukazující cestu k majáku. O geografickém extrému se nezmiňuje.

Tichými ulicemi mezi domky, až na pláž. Bránou a mezi palmami k bílému majáku. Kde se vynoří jeho strážce. „Jestli chceš nahoru, musíš zaplatit,“ rozsvěcel světla na schodišti. „Za kolik to je?“ – „Dvě stě rupií.“ Ale usmlouval jsem to na sto.

Kdyby nebyla Země kulatá, byla by z ochozu vidět Antarktida.

„Dvě stě dvacet tři, dvě stě dvacet čtyři, dvěstě dvacet pět, dvě stě dvacet šest.“ „Kolik jsi napočítal schodů?“ ptal se strážce majáku, když za mnou zamykal. „226 jich bylo.“ – „Ne ne, ne 226, je jich jen 222.“ Ale kdoví. Zcela sebevědomě mám za to, že jsem neudělal chybu. Možná se mezanin nepočítá za schod – ale co jiného, než větší schod to je? A mezaniny byly čtyři. „Pořád je v provozu. Vše automatický, nemusím každý večer lézt nahoru,“ usmíval se spokojeně strážce, když zamykal dveře.