Noční cesta po Měsíci

Z Bamu se do Pákistanu jede nejdříve busem do Zahedanu. Ten je údajně plný zlodějů (rozkradli značnou část humanitární pomoci pro Bam po zemětřesení) a pašeráků opia. Ze Zahedanu se pokračuje taxíkem na hranici. Cizince by měla doprovázet ozbrojená eskorta, ale nekonala se.

Íránská strana byla velmi organizovaná a čistá jak jen uprostřed pouště může být. Stačilo si však nechat orazítkovat pas a projít bránou ve vysokém plotě s žiletkovým drátem a všechno bylo jinak. Vítr zvedal oblaka prachu, silnice kamsi zmizela, vzduchem poletovali kusy igelitu a dva nízké betonové domky s třepotající se pákistánskou vlajkou se daly téměř přehlédnout. Pakistánská pasová kontrola měla razítka zatraceně veliká, každého si vyfotila a v domku označeném "Customs" všichni museli zapsat do knihy své jméno, číslo pasu a připojit podpis. Pak následovala cesta na korbě pick-upu do Taftanu. (Nejbližšího města, cca 2 km.)

Lonely Planet říká, že Taftan bývá zaslouženě popisován jako peklo na zemi – a zatímco PoipetuKambodži se směle vyrovná, na Pailin tamtéž nemá. Taftan se pozná podle prašných ulic s ještě prašnějším kruhovým objezdem uprostřed a autobusy do Quetty, v kterých už není místo. Stačilo se však dostatečně dlouho napájet v restauraci a jeden autobus se po několika hodinách záhadně materializoval (do té doby všichni tvrdili, že už ten den nic nepojede).

Taftan tedy nebyl nejpekelnějším městem, v kterém jsem kdy byl. Cesta do Quetty autobusem nejpekelnější byla. Vyjíždělo se za tmy, šedá poušť vypadala jako měsíční krajina, silnice byla rozmlácená. Vnitřek autobusu byly poněkud stísněný, motor klimatizace nezřízeně řval, na stropě svítila barevná světla, celé se to mocně třáslo a já měl celou noc pocit, že sedím v rozhrkaném letadle těsně před vzlétnutím.

Vedle mě seděl děda z Baluchistánu. Měl mohutný plnovous, usmíval se, zkoušel si mé slunečné brýle, třásl si se mnou rukou při každé příležitosti, zpíval si a nenápadně blil pod sebe na zem. V uličce na zemi celou cestu spal pětiletý kluk. Jeho rodiče ho nadopovali prášky na spaní, aby nedělal rámus. Dva sotva dvacetiletí kluci na sedačkách přede mnou ráno vytáhli notebook a začali hrát Need for Speed: Carbon.

Po 500 kilometrech, 16 hodinách, překonání několika písečných jazyků, mnoha přestávkách na modlení a improvizované opravě převodovky působila Quetta jako přelud – a hotel s travnatou zahradou a stromy a velmi koloniálním bílým zahradním nábytkem jako ráj ;)