Nuda a prach v Savannakhet

Nebylo to jako kdyby Savannakhet zůstal zakopaný někde v minulosti. Spíš jako by se nacházel v jednom políčku zastaveného filmu. Zrovna ve chvíli, kdy si všichni někam odskočili. Po cestě z autobusáku do centra jsem tenkrát potkal jen dva nebo tři tuktuky. A pak jsem přišel na liduprázdné náměstí. Na jedné straně kostel, uprostřed zarostlý park s vyschlou fontánou. Kolem francouzské koloniální domy, které vypadaly mnohem starší, než ve skutečnosti byly. Žádný asfalt v ulicích, jen červená udusaná hlína, po dešti bláto a obrovské louže. Dokonce i Mekong tu plynul nějak zpomaleně. Dopravní značky na křižovatkách vypadaly nějak nepatřičně. Atmosféru dokresloval pojízdný zmrzlinář, který projížděl prazdnými ulicemi a vyhrával jako Family Frost. Tohle že je druhé největší město v Laosu? Kde jsou všichni?

Ani tenkrát nebyl Savannakhet nějak obzvlášť pěkné město. Byla v něm nuda. Ale měl charakter a atmosféru. Měl jsem ho rád. Teď po letech se změnil k nepoznání. Most přes Mekong do Thajska a nová dálnice do Vietnamu přinesly spoustu peněz. Jdu z autobusáku zase pěšky. Ta samá, přitom úplně jíná ulice. Zběsilá doprava a rozvířený prach. Všichni někam spěchají a jdou pozdě. A pak přijdu na náměstí. Pořád liduprázdné. Jen místo zarostlého parku je tu parkoviště a opuštěný kolotoč. Vlastně se téměř nezměnilo. Ale už to není totéž – když vím, že pár kroků mě přivede do ulic rušných jak pražská magistrála (ok, kecám). Když vím, že zbytek města se fast-forward snaží dohnat ten zastavený čas.

Tak. To mám za to, že jezdím tam, kde už jsem byl. Nj, ale bylo to po cestě.

Pár fotek