Opium svobody

Phnom Penh je neuvěřitelné město. Je to podivná směs zašlého francouzského koloniálního šarmu a anarchie válkou rozvráceného třetího světa. Děti v otrhaných šatech čichají na udržovaném nábřeží lepidlo z igelitového pytlíku. Elegantní restaurace servírují vynikající jídla připravená z masa koupeného na trhu, kde už si na něm pochutnaly tisíce much. Rozbité ulice brázdí flotila rozpadajících se motorek vedle nových naleštěných mercedesů. A vy se nemůžete zbavit dojmu, že si můžete dělat co se vám sakra zachce, jen stačí mít pár dolarů v kapse.

Reportáž z Phnom Penhu, srpen 2003; ve zkrácené verzi vyšlo v Reflexu 20/2004

Možná jste něco takového o Phnom Penhu slyšeli. Divoký východ. Střelba v ulicích. Ale také jediné místo v Kambodži, kde se dají vydělat peníze. Třeba po cestě do khmerské metropole potkáte někoho, kdo tam žil. Někoho místního. Já potkal Andeta v autobuse ze Siem Reapu. Měl namířeno do Phnom Penhu. Jel navštívit rodinu. Už několik let pracuje v Siem Reapu pro jednu nevládní organizaci. Uměl dobře anglicky. „Jó, Phnom Penh,“ říkal, „to je snad jediné místo v Kambodži, kde jsou noční procházky stále nebezpečné. Hlavně pro cizince. Lupičské gangy běžně vyhodí elektřinu v celém bloku. Když u sebe nemáš deset dolarů, můžeš skončit na prkně, když máš víc než dvacet, tak jsi hlupák.“

Obchod s koly nedaleko Psar Orrusey. Aby kola někdo neukradl, mají odmontované šlapky.

Raketomet a veselá pizza

Do Phnom Penhu vede silnice, kterou vyasfaltovali snad ještě Francouzi v koloniálních dobách. Lemují ji zelená rýžová pole, cukrové palmy a cedule s nápisem Kambodžská lidová strana. „Minulý měsíc byli volby,“ vysvětloval Andet, „a tohle jsou zbytky volební kampaně. Kambodžská lidová strana vyhrála, samozřejmě podváděla. Ani nevím proč, nikdo jiný stejně neměl šanci… V Phnom Penhu se bude možná demonstrovat.“ Ani ne dvacetiletý řidič jel s rukou na klaksonu a těžkou nohou na plynu. Autobus se nakláněl a klepal, zdálo se, že se každou chvíli převrhne a rozpadne. Vepředu místo televize prázdná díra a holé dráty, v uličce sedělo několik místních na plastových židličkách. Klimatizace mrazila. Když začalo trochu pršet, Andet říkal: „Tohle je ještě dobré, ale jednou jsem tuhle cestu jel dva dni. Ze silnice byla úplná řeka bláta, několikrát jsem zapadli. Řidič musel vždycky dojít do vesnice a najmout traktor, aby nás vytáhnul.“

Mnoho Khmerů nenosí při jízdě na motorce helmu – je drahá a nevypadá to frajersky.

Pak do hlavního města dorazíte a jste překvapeni. Obyčejné velkoměsto. Vypadá trochu francouzsky. Všechno je z betonu. Je ošuntělé a špinavé, ale ne moc. Ne víc než pražský Žižkov před deseti lety. Pulzuje životem, jeden obchod vedle druhého, tu energii lze skoro nahmatat. Doprava je zběsilá, většinou vpravo se jezdí a červená na semaforu je jenom doporučení. Na některých křižovatkách řídí ten chaos policie. Ani se nechce věřit, že Rudí Khmerové město v roce 1975 násilně vystěhovali a ponechali svému osudu. Když se však podíváte pozorněji, všimnete si, že postranní uličky jsou vysypané štěrkem a že z mnoha elegantních francouzských vil zbyly trosky.

V Phnom Penhu toho není moc k vidění. Královský palác a těch několik nepříliš zajímavých chrámů si stihnete prohlédnout za jeden den, další dopoledne se zajedete podívat na Pole smrti (popraviště a masové hroby obětí Rudých Khmerů), a tím vyčerpáte všechny „řádné“ turistické atrakce. Pak už zbývají jen ty neobvyklé, v ostatních zemích většinou nelegální– střelba z raketometu, veselá pizza nebo nákupy pirátských DVD za směšně nízké ceny.

Růžový slon na nábřeží

Ať chcete v Phnom Penhu vidět a dělat cokoli, dříve či později se ocitnete na nábřeží. Připomíná promenádu v Cannes, jen místo šumícího moře je zde rozbahněný Mekong a nekotví tu luxusní jachty ale oprýskané rybářské bárky. Rudý koberec pro filmové hvězdy chybí, ale kdyby tu byl, chodili by po něm američtí přistěhovalci do baru Pink Elephant. Ten stejně jako ostatní restaurace a bary na nábřeží není pro místní, je pro cizince. Ceny jsou v amerických dolarech, platit ale můžete skoro čímkoli, místní měnu nevyjímaje. Svou slávu si vybojoval, když zůstal otevřený i během puče v červnu 1997, kdy se k moci dostal Hun Sen se svojí Kambodžskou lidovou stranou. Hned vedle je Happy Herb Pizza (Pizzerie Veselá bylina). Dělá nejlepší pizzu v Kambodži. Malá margherita s pravou mozarelou stojí čtyři dolary, velká hawai sedmnáct. Když chcete, kuchař vám ji místo bazalkou okoření marihuanou. Stačí si říct, jak moc veselá má být. Cena zůstává stejná.

Happy Herb Pizza a Pink Elephant

V Pink Elephant se každé odpoledne schází skupinka amerických přistěhovalců. Přijedou na největších a nejnaleštěnějších motorkách v Kambodži, sednou si vždy ke stejnému stolu, objednají si pivo, koupí noviny, povídají si a kouří jednoho jointa za druhým. Vincetovi je tak třicet, má vyholenou hlavu, dlouhé vousy a černé kožené kalhoty. Do Phnom Penhu se poprvé podíval na počátku devadesátých let s jednotkami UNTAC. Před pěti lety se sem vrátil.

„Když počkáš, tak kolem šestý asi přijede Nash. Je to blbec, ale je to důkaz, že když máš prachy, můžeš tady cokoli,“ sliboval Vincent. “Byl jsi už v Heart of Darkness,“ ptal se. „To je ďábelskej podnik,“ pokračoval. „Jednou jsem tam seděl na baru, pil pivo, mohly být tak dvě ráno. Najednou jsem slyšel dvě rány, jako když někdo odpálí petardu, znáš to. Ale když jsem se otočil, viděl jsem jednoho Khmera, jak drží druhýho pod krkem a ten měl v ruce takovou malou stříbrnou pistoli, vypadala skoro legračně. Holka vedle mě mi jenom řekla: ‘Na zem!’ a sama už ležela. Seskočil jsem z barový židličky a padnul na podlahu, jenže jsem byl snad poslední v baru, kdo to udělal. Takže jsem byl hned v první řadě, prostě další terč. Nakonec toho s bouchačkou někdo jen tak mimochodem praštil lahví vodky přes hlavu a ten šel k zemi. Pak se to uklidnilo a já si trochu nervózně objednal další pivo. Kulky, co ten Khmer vystřelil proletěly skrz skleněný dveře a zavrtaly se do policejní stanice přes ulici. A ta holka vedle si jako by nic objednala koktejl ‘Prázdniny v Kambodži’.“ Ubalil si dalšího jointa. „Dáš si,“ zeptal se, „tráva je tu skoro levnější než tabák… A hele, támhle jede Nash. Nějak brzo, dneska.“

Nashovi je přes padesát, na hlavě má černý šátek na piráta, na očích černé sluneční brýle, na sobě černé tričko s obrázkem hada a černé džíny. Na nohou vysoké černé boty. Přijel na černé Hondě s nálepkou americké vlajky a lebky se zkříženými hnáty na nádrži. „Předtím jsem žil pár let v Thajsku, ale už mě štvalo, jak musím každý dva měsíce odjet do Malajsie a nechat si dát nový razítko do pasu,“ vyprávěl. „Možná by mi dali thajský občanství, kdybych chtěl, ale to bych se musel vzdát americkýho. Tak jsem se přestěhoval sem, koupil si kambodžský a mám klid. Tady když máš prachy, tak můžeš mít cokoli. Všechno ti tu projde. Policajti maj’ plat dvacet dolíků měsíčně, je uplatíš vždycky.“

Bang Bang!

Další den ráno jsem na snídani potkal tři americké studenty z Boulderu v Coloradu. Byli na prázdninách v Thajsku a na pár dní si odskočili do Kambodže. „Dneska si jdeme zastřílet, chci vyzkoušet AK-47 nebo možná granátomet. Ten je sice drahý, ale člověče, mohl bych pak vyprávět, jak jsem střílel z granátometu. Nechceš s námi?“ nabízel jeden z nich, Trevor. V Phnom Penhu jsou dvě pololegální střelnice. Není těžké se na ně dostat. Některé hotely dokonce pořádají organizované výlety. Jednodušší a levnější možností je stopnout taxíka a na první řidičovu otázku odpovědět: „Ano.“ Někdy je doprovozená názorným gestem a slovy „Bang! Bang!“

Střelnice vypadala celkem nenápadně. Nízký barák s plechovou střechou a opadanou omítkou, před ním terasa s plastovými stolky a židličkami. Několik vybledlých slunečníků s nápisem Coca-Cola. Skoro jako hospoda u fotbalového hřiště někde na českém venkově, jen místo branek byly terče. Na jednom ze stolů leželo pár samopalů a krabička nábojů Sellier & Bellot, „Made in Czech Republic“. Vedle dveří visela cedule nadepsaná „Pravidla bezpečnosti“. V jednom z bodů se zákazníkům doporučovalo, aby stříleli na terč a ne na ostatní.

Ujal se nás Leng. Žvýkal párátko a určitě se cítil jako hrdina z akčního filmu, vypadal ale spíš jako padouch. Na rozsáhlém menu byla pistole za pět dolarů nebo samopal za třicet. Končilo granátometem za dvě stě. Tomu Trevor nakonec neodolal, jeho dva kamarádi se spokojili se samopalem. „Můžeme rozstřílet krávu, nebo je to jenom povídačka,“ zajímalo mě. Leng se jen pobaveně usmál a odpověděl: „To nejde, krávu ne, ani na kuřata se tu nestřílí. Možná na té druhé střelnici, tu provozuje armáda.“ Hned to šel vyprávět jako dobrý vtip svým kumpánům. Za chvíli se vrátil a vážně se zeptal: „A kolik byste za tu krávu dali?“ Rozhodli jsme se nebohé zvíře ušetřit, Trevor dodal: „Já jsem vegetarián, přece nebudu porcovat dobytek.“ Leng mu tedy podal nabitý granátomet a připojil radu: „Jestli chceš něco trefit, střílej nízko. Támhle je letiště, tak pozor.“

Zatímco Trevor a jeho kamarádi cupovali terče na kusy, přijeli další zákazníci. Podle přízvuku také Američané. Bavili se, jak Kambodža už není jako dřív, že dokonce začala tvořit zákony. „Jeden zásobník z AK-47 za třicet dolarů! Vždyť za deset si ve městě můžeš koupit holku na celou noc! A tráva bývala v barech zadarmo,“ řekl mi jeden z nich.

„To byl hukot,“ zhodnotil svůj zážitek Trevor. „Teď bych něco klidnějšího, mohli bychom zajít třeba do Happy, mají tam pěknou kavárnu a kulečník zadarmo.“ Happy je jeden z guesthousů v baťůžkářském ghettu u jezera Boeng Kak na severu města. Většina domů tam vyrostla bez povolení a úřady občas vyhrožují, že celou oblast vyčistí. Majitelé jen doufají, že nezvolí stejnou žhářskou metodu jako u některých slumů.

Ganju? Kokain? (Na jezeře pokrytém hyacinty)

Z ulice se do Happy dostanete přes dva dvory a chodby tří různých hotelů. Kavárna je na dřevěné terase nad jezerem, můžete se uvelebit v některém z proutěných křesel – co kus to originál – nebo se natáhnout v jedné z houpacích sítí. Po paravánech se pnou kytky a k tomu tlumeně hraje ambientní hudba. Jezero je hustě pokryté bíle kvetoucími vodními hyacinty, skoro jako louka, ale pod podlahou šplouchá voda. Sotva jsme se posadili, už u nás byl číšník a ptal se: „Chcete ganju? Nebo kokain? Tady můžete mít cokoli…“

Piráti na Ruském trhu

Jestli zbraně ani drogy nejsou to, co hledáte, zkuste nákupy. Hypermarkety do Kambodže ještě nedorazili, ale supermarketů je v hlavním městě několik. Nejznámější je řetězec Lucky. Khmerové do něj o víkendech chodí jako do ZOO a žasnou nad věcmi, které cizinci potřebují k životu, o cenách nemluvě. Zajímavější věci ale naleznete na trhu. Mezi cizinci je neoblíbenější Psar Toul Tom Poung. Dříve všechno zboží na něm pocházelo ze Sovětského svazu a tak je známý jako Ruský trh.

Oblíbený je mimo jiné pro obrovský výběr pirátských DVD. Filmy jsou zde často k dispozici před premiérou ve většině světa. Animovaný film Hledá se Nemo jste si mohli koupit tři měsíce před českou premiérou. V nabídce nejsou jen hollywoodské trháky, najdete i takové filmy jako „Sbohem má konkubíno“, dokonce v originálním mandarínském znění a s anglickými titulky, nebo slavnou mangu Cowboy Bebop. Jeden disk stojí tři nebo čtyři dolary. DVD jsou skoro jako originální, disky jsou lisované, obaly barevně a kvalitně natištěné. Jediné, co chybí, je booklet.

Mnoho západních oděvních firem šije v Kambodži a tak se na Ruském trhu objevuje oblečení známých značek za zlomek ceny. Pravé levisky stojí šest nebo sedm dolarů, falešné stejně. Khmerové si sice značkové džíny a poslední filmové hity na DVD nekupují, ale na Ruském trhu jich potkáte spoustu. Mezi nimi má dobrou pověst jako místo, kde jsou k mání levné kvalitní náhradní díly na motorku.

Zakoupené levisky si můžete hned na trhu nechat za necelých 10 Kč zkrátit na míru.

Muzeum ve vězení, vězení v lyceu (S-21)

Až pojedete z Ruského trhu s plnými igelitkami, možná si taxikář zkrátí cestu kolem Muzea genocidy Toul Sleng. Zajdete-li dovnitř, pochopíte, proč je Kambodža zemí neomezených možností, proč tady můžete střílet z granátometu na armádou provozované střelnici a proč drogy jsou tu volně k dostání.

Zvenku budovy připomínají apartmány u moře ve Španělsku.

Muzeum je zřízeno v budově bývalé smutně proslulé věznice označované S-21. Právě zde Rudí Khmerové vyslýchali, mučili a zabíjeli vzdělance a elitu – učitele, lékaře, důstojníky, vládní úředníky. Mezi lety 1975 a 1979 jich zde zemřelo více než třináct tisíc. Když v lednu 1979 vstoupila do věznice vietnamská armáda, našla naživu pouhých sedm vězňů. Těla ostatních, byla nalezena ještě zavřená v celách nebo v čerstvých masových hrobech na dvoře. Přestože budova je dodnes obehnaná vysokou zdí s ostnatým drátem, působí téměř idylicky a je těžké představit si hrůzy, které se tu odehrály. Na dvoře je udržovaný zelený trávník, ve stínu palem si můžete odpočinout na lavičce. Budovy připomínají apartmány u moře ve Španělsku.

Kambodža se dodnes se svou minulostí nevyrovnala. Rudí Khmerové nebyli nikdy potrestáni. V muzeu můžete zhlédnout dokumentární film, ve kterém bývalý vězeň ukazuje bývalému dozorci obrazy, na kterých zachytil způsoby mučení ve věznici. Dozorce se nejistě usmívá, a když se ho vězeň ptá, jestli to tak opravdu bylo, že tento obraz namaloval jen podle vyprávění, říká: „Ano, to jsme také dělali.“ Na malbě drží voják Rudých Khmerů batole za nohy a před očima jeho matky s ním mlátí o zeď. Bývalý vězeň ale Rudé Khmery z ničeho neobviňuje, říká, že „chtěl zachytit minulost, ne někoho obviňovat. Tehdejší režim byl krutý a nelidský, oběťmi jsme všichni, celá tahle země. Nesmíme na to zapomenout, ale žít jen v minulosti nemá smysl. Důležitá je budoucnost.“