Opravdu jsem v Turecku

Kdybych si snad ještě v Istanbulu nebyl jistý, jestli jsem už opravdu v Turecku, první cesta autobusem (z Istanbulu do Fethyie) to neomylně potvrdila. Autobus měl dva řidiče a dva poskoky. Ti rozdávali vodu, čaj, kafe, softdrinky a danish cake, polévali cestující kolínskou a rozprašovali vůni po autobuse. Klimatizace mrazila, z rádia vyhrával Tarkan a spolucestující Turci mě zvali na každé zastávce na čaj, turecky çay. Jen neustálé pípání tachometru při překročení maximální rychlosti se nekonalo: buď nebyla překročena (nepravděpodobné), nebo řidiči přeštípli ty správné dráty.