Počkejte okamžik, pane, zařídím pro vás vůz

Katka, bývalá šéfka bývalého fotoklubu Winstonovy blesky, byla vyslána na služební cestu do Bombaje. Byl jsem nedaleko (v Goa) a tak to byla skvělá výmluva, proč znovu navštívit Bombaj. (OK, a vidět kamarády je vždycky bezva.) Jenže Katka moc pracovala a potkat se nebylo jen tak. Ale nakonec se to za vydatné pomoci gmail chatu podařilo a bylo velmi bizarní a zábavné.

Katka:
dneska vecer razime do Pune
a v sobotu 5:15 rano letim zpatky
ale muzem se sejit v hotelu zitra vecer
me:
to by slo
kde to je?
Katka:
hotel The Leela
me:
a je to tam nekde v Powai?
Katka:
Sahar Mumbai pisou
to vypada jako letiste:(
www.theleela.com
me:
uz to zkoumam
Katka:
muzu az za odku zase byt online
me:
takze i tam muzu dorazit vlaku sice nejede tolik, ale nejake ano za hodinu se opet pripojim, ale kdybychom se nesesli, tak tam proste na neco kolem osme prijedu a basta!

Večerní drtící špička ve vlaku. Rikša. „Leela, víš kde to je?“ – „Samozřejmě, Leela,“ resetoval taxametr (jinde v Indii nevídané, v Bombaji běžné). Pár kilometrů hustým provozem, mezi autobusy a náklaďáky, motorky a rikšy. A pak najednou vpravo, do tiché temné ulice lemované stromy. „Leela, dvacet čtyři rupií,“ zastavil rikša u brány obklopené stromy. „Leela?“ ujišťoval jsem se. „Ano, Leela,“ ukazoval řidič k bráně.

Vedle brány budka, vedle budky stolek. U něj jsem se nažehlenému Indovi zapsal do knihy návštěvníků a Indka ve zlatém sárí v bílých rukavicích se mi omlouvala, že mi musí zkontrolovat baťůžek. „Bezpečnost,“ vysvětlovala. „Počkejte okamžik, pane, zařídím pro vás vůz, který vás vezme k vchodu do hotelu,“ obrátil se na mě nažehlený Ind. Cože? „Jak je to daleko?“ – „Přibližně dvě stě metrů, pane.“ – „To snad půjdu pěšky,“ navrhnul jsem. „Váš vůz je zde, račte nastoupit,“ otevíral dveře čehosi obrovského stříbrného, co se mi neslyšně objevilo za zády. Za volantem řidič v uniformě a čepici s plastovým kšiltem, s bílými rukavicemi. „Vítejte v Leela Kempinski, pane“, usmál se na mě. Sedačky bílé kožené, palubka dřevěná, klimatizace přiměřeně chladící, dokonale odhlučněné, pluli jsme mezi palmami. Celých dvě stě metrů ke vchodu. Klobouk bez klobouku otevřel dveře, řidič se rozloučil „Mějte se pěkně a nashledanou, pane.“

Foyer s fontánou s Channelem 5 a lobby bar s živou hudbou mě už ani nepřekvapily… Ještě, že jsem si vzal čistou košili a opravdové boty, jinak bych tu zapadal ještě méně, než teď.