Poflakování se v Gilgitu

Kdyby scenérie všude kolem Gilgitu nebyla tak dramatická a úžasná, psalo by se v průvodci, že "Gilgit je živé horské město situované v dramatickém kaňonu…" Takhle se tam píše jen "Gilgit je rychle rozvíjející se město na Karakorámské dálnici – za svůj růst nevděčí turistickému ruchu, ale svému umístění na moderních obchodních cestách mezi Čínou a subkontinentem." A z dalšího popisu vyplývá, že tam není nic k vidění. Že je dobré tak na přestupování mezi busy. A ona je to sice pravda, ale zároveň je Gilgit až nečekaně přátelský, ulice, trh a lidi zajímavé, jídlo také není špatné. Internetová kavárna se sochou tygra, extra pomalým připojením a stroji s Windows 98 se také jen tak nevidí.

Snad celé město je zatraceně fotogenické. Sotva člověk vytáhne foťák, hned je kolem horda dětí "One picture, mister, one picture." Dospělí si o fotku neříkají – to přece dělají děti. Ale halasně zdraví a usmívají se jako kocour Cheshire.

Všechno je pokryté reklamami na Zong, Jazz ("Jazzload sold here!"), Zem ("Zem It!"), Pepsi a Mountain Dew. Spíš než Pepsi dostanete Coke a místo Mountain Dew vám přistane na stole Sprite (v nížině je tomu naopak). V každém general store mají kromě sušenek a cold drinků (tedy soft drinků) prací prášek a šampony Sunsilk pro všechny typy vlasů. Sprchový gel je ale věc neznámá, musel jsem přejít na mýdlo (na které samozřejmě nemám krabičku).

PS: Mobil v Pákistánu někteří používají jako vysílačku: když do něj mluví, přesunou ho od ucha před pusu – a mluví do sluchátka, ne mikrofonu ;) (V Íránu jsem to viděl také, jen to nebylo tak časté.)

Zelinář na hlavní třídě.