Pořád mě tu mají rádi

Dostal jsem se sem z Laosu. Lodí přes Mekong. Z Houayxai do Chiang Khong, kde to vypadá stejně jako před šesti lety. Jen terminál, z kterého jsem jel autobusem do Bangkoku, tu už není. Tedy on to nikdy nebyl terminál, spíš taková garáž ve dvoře. A tak jdu k trhu, odkud, jak si pamatuju, také nějaké autobusy jezdily.

„Ha! Bangkok!“ vybafne na mě Thajka v kostýmku s visačkou, když na hlavní ulici míjím kancelář autobusové společnosti. „Chai khrap, pai Krungthep,“ machruju s thajštinou. „Haaa! Ty mluvíš thajsky!“ vyskočí překvapeně. „Jenom trochu. A čtyři roky jsem nemluvil…“ „Skvělý, on mluví thajsky!“ otočí se k Blonďaté cizince, která sedí na zelené pohovce uvnitř a čeká. „Za kolik to je do Bangkoku,“ ptám se. „638 bátů.“ „A není druhá třída? Minule jsem jel druhou třídou,“ pokračuju anglicky. Nevím, jak se thajsky řekne druhá třída. Ve škole jsme se to neučili. Ve slovníčku to není. „Druhá třída by stála 529 bátů. Ale tu my nemáme.“ – „Mmm…“ – „OK, šest set bátů a v autobuse můžeš spát,“ směje se. Moc tomu nerozumím – jasně že v autobuse můžu spát?! „Pojď se podívat, pojď se podívat! V autobuse můžeš spát,“ táhne mě k autobusu. „Dobře, jdu se podívat, jdu se podívat,“ napůl z legrace to říkám dvakrát, jak to Thajci dělají.

Dostávám lístek, na kterém není číslo sedačky. Je na něm napsáno VIP. Přes den můžu sedět na sedačce a v noci si můžu místo řidiče zalézt do nory v břiše autobusu. Takový lístek se normálně koupit nedá. A ještě jsem ho dostal se slevou, o kterou jsem si ani neřekl (pokud si řeknete o slevu na autobus, budete za magora – stejně jako u nás). Blonďatá cizinka na mě nevěřícně kouká a s francouzským přízvukem říká: „Oni tě tu mají nějak rádi.“ Má pravdu. Mají mě tu rádi. Ale já je mám také rád.

Pes: Ano, tento zápisek je nechutně vytahovací ;P