Pravý íránský piknik u pštrosí farmy

Při návratu z neúspěšné výpravy na hrad Babek jsem byl nabrán partu Íránců. Že prý jedou k řece Aras a jestli se nepřidám. Přidal jsem se. Jediný z nich, Ali, mluvil trochu anglicky. Byl z Aharu, ale žil a pracoval v Tabrizu. Dělal kresliče v továrně, která vyrábí písty pro Peugeot. Auto řídil Amir, architekt z Qazvinu. Dřív jezdil rally za Citroen a bylo to poznat – na úzkých horských silničkách běžně jezdil sto čtyřicet, když se mu na rovince podařilo sto osmdesát, pyšně ukazoval na tachometr. Teď už prý nezávodí, páč se oženil a rally je moc nebezpečná. Měl docela peníze, cestoval všude možné, naposledy byl asi měsíc (nebo dva) v Thajsku. Posledním členem posádky byl Sayed, který nám pouštěl Eminema a íránský pop a když jsme míjeli policejní checkpoint, přes okno na ně volal „Fuck Basij! Fuck Sepah!“ (Basij a Sepah jsou islámské milice, strážci revoluce a morálky, mnohem nebezpečnější než íránská policie.)

K řece jsme nakonec nedojeli. Neměli mapu, netušili jak se tam dostat a ptaní se zevlounů na každé křižovatce nepomohlo. Na doporučení mobilního telefonu jsme nakonec skončili na pikniku nedaleko pštrosí a rybí farmy v celkem spektakulárním údolí. Pravý íránský piknik zahrnuje postavení stanu, grilování kuřete, neustálé vaření čaje, kouření vodní dýmky (překvapivě ne všichni Íránci ji kouří), opětovné nadávání na vládu, Basije, Sepah a podobnou sebranku a odpolední výstup na jeden z kopců v okolí.

Samozřejmě, pokud se cizinec zúčastní pravého íránského pikniku, nemá na výběr a přes noc musí zůstat doma u někoho z místních.